4|A|9999

Zexom Orwortai

A tak som teda nasledoval Jasmine a Saffrona. Nemal som čo povedať, takže som ich nasledoval veľmi potichu.
Ani som nevedel ako sa mám cítiť. čo ak sa im kvôli mne niečo stane? To by som rozhodne nechcel... Aj keď som to nechcel dať najavo. Popravde, čakal som že budem putovať po tomto svete sám. A však zrejme aj budem, Jasmine a Saffron so mnou nezostanu navždy...
Chcel som tento svet poriadne preskúmať a celý ho vidieť. A jaksi tam zapadnúť. Stať sa niekým. Podľa všetkého som bol jediný svojho druhu v tomto svete, a to mi dodávalo príjemny pocit nadradenosti.
Keď sme došli k domu, iba som si sadol na schody pred predými dverami. Nemal som sa ako pripravovať. Hmatom som iba skontroloval Virisidium. A to bolo všetko čo som potreboval. Teraz som len čakal kým prídu oni dvaja.
Hlavou mi prebehla aj myšlienka, že by som mohol zdrhnuť, aby sa do toho Saffron a Jasmine neplietli a nedostali sa do problemov. Ale keď už vedeli kam idem, tak to nemalo zmysel. A sam by som to aj tak len ťažko hľadal.

Jasmine Loveheart

Cesta do Athakry byla bezpečná, dalo by se vlastně říct, že je to ta nejbezpečnější cesta v celé Deritreii, takže se Jasmin nijak neobrnila a ani nezbrojila. Vzala si jen náhradní šaty a deku, kterou by se mohla zakrýt, kdyby někde v noci tábořili. Pro jistotu přibalila ještě jednu deku panu Zexomovi, aby mu v noci nebyla zima. Moc se těšila na výlet. Jakmile bylo vše připraveno, vyrazila k ostatním.
Když spatřila svého otce, celá se zhrozila. "Tatínku!" Vykřikla nechápavě a skoro upustila deky, které držela. Chvíli si jej prohlížela. "Co to máš pro pána boha na sobě?" Zeptala se. Vůbec tomu nerozuměla, vždyť její tatínek byl jen starý muž, který vlastnil dům a několik dobrých koňů, tak proč na sobě měl tohle zvláštní brnění? Vypadala dost nervózně a podupávala na místě, taky byla celá rudá v obličeji. Nakonec se s tím ale nějak smířila a uklidnila se. "Dobrá, máš na sobě brnění a vypadáš jako nějaký voják. Ale proč?" Zeptala se maximálně nechápavě a pokrčila u toho rameny.

Saffron Loveheart

Oděn v brnění se otočil, když do místnosti vešla jeho dcera. Mírně se na ní pousmál a napřímil se do své plné výšky. Ve tváři měl zvláštní jiskru. Po dlouhé době měl zase pořádný smysl do života. Chvíli se na dcerku díval a nakonec pronesl: "Na sobě mám brnění Nuvijského Paladina. Patřil jsem do jejich řad ještě před tvým narozením v dobách bojů mezi národy. Býval jsem bojovník a ranhojič." Z jeho hlasu byla cítit hrdost. Velmi dlouho nenosil Nuvijský erb, ale byl to dokonalý pocit být zase ve své kůži. V Levanii se skrýval již nějaký ten pátek a popravdě... již mu to lezlo na nervy.
Jakmile dobalil vše do různých balíčků a mošen, pronesl: "Tohle vemte... patří to do brašen na sedlech koní. Jsou tam potřebné věci. Nějaké námitky mládeži?" Popadl to co si chtěl pohlídat u sebe a pomalu se připravoval opustit kuchyň.

Jasmine Loveheart

Moc nerozuměla tomu, co její otec říkal. Všechno to pro ní byla dost neznámá slova, která nikdy v životě neslyšela. Bylo to nejspíš tím, že jí byly ze strany jejího otce utajeny. Nuvijský paladin? Co znamenalo to slovo nuvijský? A co paladin? Byl to nějaký titul? Jasmine byla opravdu zmatená a svého otce pozorovala zvláštním pohledem. Vždycky po ní chtěl, aby říkala pravdu a nelhala. Ona, jakožto hodná dcera, která poslechne svého rodiče, to tak dodržovala mnoho let. V životě zalhala jen párkrát a to opravdu jenom v těch nejnutnějších případech. Teď ale slyšela a viděla jednu velkou lež. Stála před ní. Byl to její otec. Jasmine byla naprosto šokovaná tím vším, co na ní vychrlil. Co si o sobě vůbec myslel? Že jí celý život bude tlouct do hlavy něco o tom, že je jen muž, který se stará o svojí domácnost? Bylo to dávno, ale klidně jí všechno mohl říct. Vždyť to byl vojenský doktor, který se staral o raněné. Mohl klidně pracovat jako doktor v Levanii. Tolik lidí tu umřelo na různé nemoci jenom kvůli tomu, že nikde poblíž nemohli najít doktora, který by se o ně postaral. Jeden tu však celou dobu byl a nic neřekl, jenom to sledoval. O vojácích Jasmine slyšela mnoho historek. Z většiny z nich se dozvěděla to, že jsou to jen bezcitní muži, kteří se mezi sebou zabíjí, když jim to nařídí jejich vůdce. Jasmine prostě nevěděla, jak to ve světě chodí, protože jí tam její otec nikdy nevzal a nepustil. Musela prostě věřit historkám, které tolik milovala a ráda poslouchala.
Nebyl však jen doktor. Řekl, že byl i bojovník. Zabil někdy někoho? Jasmine se zhrozila a rozklepaly se jí ruce. Představa, že její otec někdy někomu vzal život jí naprosto rozhodila a ztratila jakoukoliv chuť na cestování, které chtěla tolik podniknout! Udělala krok dozadu. Jasmine je ten typ dívky, která bere smrt jako něco přirozeného. Každý jednou zemře, ale musí to být přirozeným způsobem. Když vojáci zabíjí v bojích, je to zločin! A když se voják začne bránit tím, že jim to bylo nařízeno, je to prostě výmluva.
Zamračila se a pohledem si změřila otcův meč. Zbraně. To byla další kapitola, kterou chtěla ve svém životě vynechat. Ostré věci, které byly v jejich domě, měly být jen nože na krájení jídla! Všechna ta velká paráda, kterou nachystal Jasminin otec pro ní byla tragédie. Bylo jí do breku a chtěla svého otce seřvat, ale nebyla ta povaha. Naštvaně hodila na zem s dekami, udělal rychlý krok vpřed a dala svému otci pořádnou facku přes pravou tvář. Potom se rozbrečela a vyběhla z domu. Utíkala dost rychle. Když byla malá, venku si hrála jenom s klukama a ti většinou často běhali - hra na babu byla jejich oblíbená hra a Jasmine v ní vždycky byla dobrá. Hlavně v utíkání. Věděla, kdy přidat. Její otec jí rozhodně nemohl dohnat. V jeho věku musel být rád, že mohl vůbec chodit. Kdyby se rozběhl, nejspíš by ho kleplo.
Jasmine běžela přímo za nosem a vůbec se neotáčela. Bylo jí jedno, kam běží, chtěla co nejdál od toho lháře, který si hrál na jejího otce. Už s ním nechtěla nic mít, alespoň ne teď.
Když nad tím vším přemýšlela, tak si sem tam zanadávala, že je blbá a že si toho měla všimnout už dřív. Z otcova chování a různých reakcí. Z toho, jak se bavil s ostatními lidmi. Tahle pravda Jasmine hodně bolela, ale ještě horší byla ta nezodpovězená otázka, kterou si neustále kladla za běhu. Zabil někdy někoho? Měla se ho zeptat, ale nejspíš by jí stejně neodpověděl. A určitě by to bylo ještě horší. Už teď jí docela trápila ta facka, kterou otci vrazila v afektu, ale v ten moment, když to udělala, věděla, že to prostě jinak nepůjde a že to musí udělat. Běžela dál a dál. Proběhla už skoro celou Levanii, ale nevěděla, kterým směrem, protože byla tma a ona neviděla na cestu.
Skoro nikdo už teď nebyl venku. Většina lidí se chystala ke spánku, což bylo logické. Jasmine se na chvíli zasekla nad tím, co teď bude dělat pan Zexom. Rozhodně to nevypadalo tak, že by se měla vrátit a všichni tři by měli vyrazit s úsměvem na rtech do Athakry. Bylo to kruté, ale Zexom jí teď moc nezajímal. Přece jen, byl to muž, kterého poznala teprve včera. Svého otce znala, tedy teď si spíš myslela, že neznala, celý život. Věděla to máma? Nebo jí to taky zatajil? Nedivila by se, kdyby to její matka nevěděla. Možná se to dozvěděla a byla to jedna z těch věcí, které jí přivedly do hrobu. Matka Jasmine byla obrovská pacifistka a neměla ráda vojáky, velká království a hlavně jejich krále. Systém, kterým království mezi sebou jednaly, byl podle ní nesmyslný. Neustále probíhaly nějaké války a lidé trpěli. To je ale vedlejší, že? Lidé ve válkách trpí a matka Jasmine to sama zažila. Jednou Jasmine vyprávěla, že když byla malá, bydlela se svými rodiči v království, které dnes už neexistuje, protože bylo vyhlazeno jiným královstvím, které na ně zaútočilo jenom kvůli expanzi. Chtěli více prostoru pro sebe a tak začali zabíjet. Byl její otec taky takový? Voják, který zabíjel lidi, když se mu řeklo, aby to dělal? Nevěřila tomu. Kdykoliv se proti nim přece mohl postavit nebo prostě odejít. Možná že by ho potrestali, ale nemusel by nikoho zabíjet. Leda že by sám chtěl. Jasmine bylo ještě víc do breku. Už byla za Levanií. Pryč.

Zexom Orwortai

Len som si tam tak mierumilovne sedel na schodoch keĎ zrazu okolo mňa v plnej rýchlosti presvišťala Jasmine. Mierila niekde... preč. Netušil som kam.
Popravde, vyzeralo to že sa niečo stalo. No prvá možnost bola, že ich dom napadol nejaký démon a Jasmine pred ním utekala. Druhá možnosť bola že v dedine bol výpredaj. A tretia, že Jasmine niekto psychicky ublížil.
Ak je v tom dome démon, tak by som mal začať zdrhať aj ja. Ak je v dedine výpredaj, tak by som sa mal náhliť kým nevypredajú všetky teplé ponožky. A ak je Jasmine v depresii alebo čo, tak by som sa ju mal snažit upokojiť... i keď zrovna ja nie som najúžasnejší na takéto citové veci.
Každopádne mi z toho vyšlo, že by som sa mal za ňou urýchlene rozbehnúť. A tak som aj spravil. Bola rýchla... Saffron by ju možno šancu dobehnúť nemal... ale na rýchlosť a výdrž Tanbréna proste nemala. Snažil som sa za ňou volať. Jasmine! Hej, Jasmine!, ale neviem či ma počula. Nemohol som ju dobehnúť, ale raz proste spomaliť musela. A ja som mohol bežať ako dlho som chcel. Mne neujde.