4|A|9999

V tom se otevřely venkovní dveře a dovnitř natancovala Jasmine v krásných bílých šatech a něco si zpívala. Hned jak si všimla Zexoma se usmála od ucha k uchu. "Pane Zexome!" Vykřikla nadšením. "Dobré ráno!" Byl to zvláštní pocit, přijít domů a mít tam někoho jiného kromě svého otce. "Jak se dnes máte, pane Zexome? Je vám líp?" Zeptala se a natancovala si to až k němu. Cestou si pořád něco zpívala. Vypadalo to, že má dobrou náladu. Zexom si teď určitě musel říkat, jak někdo jako její otec, mohl zplodit někoho takového. Byli jiní. Pravda byla taková, že Jasmine byla z velké části po matce. Kdyby žila, určitě by si toho Zexom všiml. A kdyby tu skutečně byla, tak by se možná Saffron nechoval tak, jak se k Zexomovi právě teď choval.

Zexom Orwortai

Oh vďaka všetkým démonom Voidu, konečne niekto milý. pomyslel som si a nálada sa mi hneď o niečo zlepšila.
Ahoj Jasmine. Díky, je mi už lepšie. odpovedal som jej. Spýtal by som sa, ako sa máš, ale vidím že dobre. pousmial som sa.
Rozhodol som sa, že sa Jasmine nebudem sťažovať na to, že jej otec nie je zrovna prijemny. Bol to predsa môj problém. A okrem toho, ona sa ma určite začne vypytovať na cely môj životopis pri prvej príležitosti. Avšak, ona bola aspoň milá a krásna. To sa o Saffronovi povedať nedalo...
Prebral som sa zo zamyslenia. Vyzeralo to, ako keby som celý čas pozeral na Jasmine ako v tranze. Hneď ako som si to uvedomil, odvrátil som pohľad. Ja som predsa nepozeral na ňu, iba som úplnou náhodou rozmýšľal a úplnou náhodou mi pohľad zamieril na ňu. Dúfal som že si to nevšimla. Počkať, prečo vôbec rozmýšľam nad takými vecami?!

Jasmine Loveheart

Usmála se na Zexoma a lehce se uklonila, přičemž si držela šaty, aby se nedotkly země. Potom se na chvíli otočila a odběhla do vedlejší místnosti. "Dobrý den, tatínku." Pozdravila otce a vrátila se zpátky za Zexomem. "Pane Zexome, nechcete se projít? Mohla bych vám to tu ukázat. Levanie je opravdu krásné místo. Na ulicích si hrají děti, na verandách svých domků sedí milí lidé, kterým by jste se určitě líbil. A nemusíte se bát, určitě se nikdo nebude na nic vyptávat. Vždyť z dálky vypadáte úplně jako člověk." Řekla dost mile. "A třeba by se tatínek mohl projít s námi! Čerstvý vzduch by mu určitě prospěl." Řekla dost nahlas, aby to slyšel i Saffron.

Zexom Orwortai

Umm... no... tak... jo. povedal som váhavým hlasom. V prvej sekunde ma tá myšlienka mierne vydesila, ale zase nemôžem ostať navždy zamknutý v tomto dome s tým zatrpknutým dedkom.
Cítil som v sebe veľké vzrušenie. Konečne uvidím viac týchto kreatúr. Uvidím ich domy zvonka (keď som prichádzal, bol som priliš polomrtvy na to aby som študoval ich architekturu), uvidím ako žijú, koľko ich asi je... A ako na mňa asi budú reagovať. Sú všetci ako Saffron? Alebo ako Jasmine? Alebo sú každý iný, podobne ako Tanbréni?
Keď som počul, že Saffron možno pôjde tiež, moc ma to nepotešilo, ale nenamietal som. Aspon nie nahlas.

Saffron Loveheart

Zůstal sedět v kuchyni a dále pojídal svůj koláč a bafal fajfku. Zexom ho ani moc neznervil, jelikož na jeho místě by nejspíše dělal to samé. Ovšem pak přilétla Jasmína a ta fakt nebyla dobrá na jeho nervy. Když ho pozdravila, pronesl: "Dobré... KDE JSI BYLA?!" Vyjelo z něj náhle a pak ještě dodal úplně jiným hlasem: "Dáš si koláč?"
Potom hned zas někam odběhla.
Dojedl tedy svůj koláč, uklidil nádobí a napil se "vynikajícího" čajíčku na zdraví. Když Jasmína z vedlejšího pokoje zvýšila hlas, vzal si z věšáku plášť pod kterým se skrýval kratší mečík v poškrábané pochvě a opásal se. Meč nebyl pod pláštěm vůbec vidět, takže to bylo v pořádku. K tomu všemu si vzal ještě svojí hůl, který meřila asi jako on, takže 175cm. Pomalu vyšel z kuchyně do předpokoje a kývl. "Projdu se s vámi rád. Aspoň protáhnu ty své staré kosti," dodal ještě.

Jasmine Loveheart

Zase se rychle otočila a odběhla do druhého pokoje. "Byla jsem nakrmit koně! Jako každý den." Řekla dotčeně. "A ne, nedám si koláč." Přehnané reakce jejího otce jí už dost štvaly. Ale byla přece jenom trochu ráda, že jde s nimi. Její otec byl vážená osoba ve vesnici a Jasmine se vždycky cítila dobře, když procházela vesnicí po jeho boku. A teď tam bude i pan Zexom. Určitě jim bude vyprávět o sobě! Teď když mu bylo dobře, tak už mu nic nebránilo. Jasmine se moc těšila. "Tak pojďme!" Znovu si to vytancovala ven a pozpěvovala si. Venku byla docela tma, ale to Jasmine nevadilo. Měsíc svítil dostatečně na to, aby něco viděli!

Zexom Orwortai

Vyšiel som teda von za Jasmine a nadýchol som sa čerstvého nočného vzduchu. Videl som dokonale.
Dedina bola celkom zaujímavá... domy vyzerali podobne ako Tanbrénske, ale používali na ich postavenie stromy, ktoré som predtým videl ešte v lese. Vyzeralo to ako dobrý materiál. Po dedine behalo pár zatúlaných slepíc, ktoré som chvíľu pozoroval.
Avšak najviac moju pozornosť opäť uchvátila obloha. Mesiac a hviezdy boli nádherné a neboli podobné ničomu čo som kedy videl. Uchvátene som na ne pozeral s otvorenými ústami.
Nádhera...

Saffron Loveheart

Pomalu šel po boku těch dvou a opíral se o svojí hůl. Jeho nejlepší léta byli již za ním, ale stále měl dost sil na to, aby každého přetáhl tou holí do bezvědomí. Jelikož na něho zbývající obyvatelé vždy pokynuli, mírně jim oplatil stejnou mincí - pokývnutím.
Mezi tím se taktéž podíval na měsíc a vzpomínal na doby v armádě, kdy byl měsíc jedinným světlem naději za mrazivé noci, kdy stanovali a nemohli ani zapálit oheň, aby neodhalili svoje pozici nepříteli. Byl vcelku rád, že tyto časy byli pryč. Jedinou památkou na tu dobu byli jeho bolavé záda, hůl a meč, který měl nyní u sebe.
Zatím se na nic dalšího nevyptával, pouze pokuřoval svojí dýmku a prostě šel za svojí dcerou.

Jasmine Loveheart

Pomaličku šla vedle Zexoma a sledovala nebe. "Pane Zexome, no tak. Povězte mi něco o vašem domově. Nezajímá mě, kdo jste nebo proč jste měl to zranění na zádech. Já strašně ráda poslouchám příběhy cizinců, kteří náhodou zabloudí do Levanie. Nejradši mám vyprávění o tom, odkud ti cizinci pochází." Opravdu jí zajímalo jen to. Rozhodně by byla nadšená, kdyby se dozvěděla o Tanbrénech a o stylu jejich života. I když byl celkem smutný. Celý život nevidět slunce ani denní světlo.

Zexom Orwortai

Pozrel som na ňu. Do jej očí. Skutočne... bola len zvedavá? A chcela iba vedieť čo sú Tanbréni zač? Ten jej pohľad... proste... tie jej oči...
Povzdychol som si a opäť som sa pozrel na nebo.
Veď prečo nie...?
Hovoríme si Tanbréni. Neviem odkiaľ sme sa vzali. Žijeme v Skalnatom svete, alebo jaskyni. Máme tam postavené veľké mesto. Všetko je tam z kameňa. Nejeme, nepijeme, nespíme tak ako vy. povedal som.
Zapochyboval som, či robím správne keď to hovorím... ale čo, už to bolo tam...
Tanbréni... alebo aspoň drvivá väčšina ani nevie že existuje nejaký iný svet. Inak povedané, nevieme o vás. A neviem, či vy viete o nás, ale rozhodne ste prví svojho druhu čo som v živote videl. Neviem o vašom svete nič. povedal som.
Bolo v mojom hlase cítiť... smútok? Prázdnotu? Neviem...
Každopádne, až teraz mi začalo úplne dochádzať, ako veľmi som vzdialený všetkým ostatným naokolo. Ja do tohoto sveta ani nepatrím... Ale nepatrím už ani k Tanbrénom... Nepatrím nikam...
Opäť som pozrel Jasmine do očí.