4|A|9999

Ula

cítila, jak ji Corwinova chladná ruka svírá, ale moc ji to neutěšovalo, i když mu byla za jeho vlídná slova vděčná. Chvíli nerozhodně seděla a hleděla upřeně na nebe. Potom se pomalu vymanila z jeho sevření.
"Půjdu se jen podívat ještě na toho pána," špitla na vysvětlenou, pro případ, že by byl vzhůru.
Postavila se a ovanul ji chladný vítr. V rychlosti se zabalila do oblečení, které jí prve přinesli vojáci, dokonce i boty si vzala, i když jí byly povážlivě velké. Pomalu se blížila k tomu přístřešku, který jí Bergil ukázal. Vypadalo to, že u muže bdí nějací jeho přátelé, hořely tam pochodně a Ula viděla přihrbenou, sedící postavu, možná i dvě. Nenápadně se přiblížit nebyl s její velikostí zas takový problém. Nepovšimnuta nakoukla do přístěnku. (nevím, jestli to je stan nebo je to ze dřeva nebo co, tak to nerozvádím do detailů) Její zorničky se rozšířily, když poprvé spatřily skutečně raněného člověka. Připadalo jí, že má najednou hlavu plnou krvavých obvazů a smrtelně bledé kůže, potu a ztíženého dýchání onoho muže. Ani se nedokázala vydržet dívat, natož mu nějak pomoct. Rychle se odvrátila. Myslela si, že je léčitelka, ale tohle bylo na ni momentálně moc. Vytřeštěně koukala do tmy, dočasně oslněná světlem loučí. Tak hrozná věc... taková hrozná věc! Vojáci z Charnu to udělali, jsou zlí a krutí! Napadli její domov... A bratr Moss? A co ostatní? Co když dopadli takhle, jako ten muž, jehož zranění měla ještě pořád v mysli jako před očima! Ta představa ji vyděsila. Najednou se jí chtělo zase utíkat! A tak utíkala, setřásla boty, které ji zpomalovali, a běžela, někam pryč! Věděla ale, že tady je snad v bezpečí... Neběžela tedy daleko, skulila se na zem u nějakého velkého stromu. V hlavě se jí míhaly hrozné obrazy jejích nejbližších, jak jim vojáci Charnu ubližují. A tak v pláči strachu a zoufalství nakonec usnula.

Myrdonský les - Bergilův tábor

2 vojáci odnesli spící Ulu do tábora na lůžko a přehodili přes ní nějakou překrývku. Vojáci drželi hlídku přes noc, aby byl tábor bezpečný, čerství lesní vzduch člověka lehce ukolébal ke spánku. Ne každý ale spal klidně, rozhodně ne ten zraněný a Bergil také ne. Musel chtě nechtě myslet na nevinné mnichy, které masakrovali vojáci z Charnu. A co měl k dispozici on? Hrstku mužů a prakticky žádnou výzbroj. To byl problém, k vedení války, i té partizánské, byli potřeba muži, zlato a jemu se nedostávalo ničeho.

Ráno všechny probral zpěv přímořských ptáků. Tábor byl na nohou, všichni se připravovali na cestu ke klášteru. Výzbroj padlých nepřátl se rozdělovala mezi bojovníky. Ti 2 se vrátili s tím, že našli doktora, který je ochotný zraněného kolegu ošetřit, ale museli ho odnést. Nic nebránilo zbalení tábora a přesunu. Snad bylo ještě koho zachraňovat...

Corwin Swiftwind

Corwin byl docela dost překvapený, když se probudil a všichni ostatní už byli vzhůru, dokonce to vypadalo, že už nějakou dobu. Co se odpočinku týče, nebylo to nejlepší, ale cítil se silnější a živější, než včera, takže byl spokojený.
Odzívl si a protáhl ruce. Potom se pomaličku vyškrábal na nohy a oprášil se. Tady v lese byl krásný vzduch. Což samozřejmě nebylo jen lesem, ale také tím, že byli kousek od moře, od kterého vál příjemný studený vánek. Corwin si promnul oči a vyrazil směrem k Bergilovi. Prošel kolem několika vojáků, kteří si mezi sebou vyměňovali zbraně nepřátel, které včera pobili u brodu. Corwinovi se moc líbila jedna dýka, která ještě ležela na zemi, ale nevzal si jí, protože prostě nebyl takový, že by si bral zbraně mrtvých mužů. Pořád byly jejich. I po smrti. Dorazil k Bergilovi. "Dobré ráno." Pozdravil ho. "Vypadáte celkem unaveně, spal jste vůbec?" Zeptal se a přitom se poškrábal na levém loktu.

Ula

se probudila ruchem a řinčením, které v táboře panovaly. Zjistila, že leží v nějakém stanu a dokonce je přikrytá! Chvíli nechápala, proč není u sebe na pryčně, ale potom se jí všechno vybavilo. Hrůza včerejšího večera už vybledla a v denním světle a za zvuku ptačích hlasů se Ula cítila mnohem líp a nadějněji. Teď jí bylo jasné, že její včerejší obavy byly nesmyslné a že se všichni z kláštera určitě šťastně zachránila. Byla připravená je jít hledat! A taky měla strašný hlad. pomalu se vysoukala z lůžka, celá ztuhlá, a vyšla ven, aby se poohlédla po nějakém jídle.

Bergil Brighlight

Probral jsem se jako jeden z prvních. Bylo těžké odpočívat. Ještě před rokem nás bylo mnoho set, poschovávaných po celém Charnu. Připravovali jsme dokonce ozbrojený útok! Povstání, obrovské. Chtěli jsme porazit Charna v konvenční bitvě. Tyhle ambice se dávno scvrkly pouze na touhu přežít. Ale to mi nestačilo! Plánoval jsem kde seženu další výzbroj, muže, podporu. Cokoliv, co by mi mohlo pomoci svrhnout Charna. Uvažoval jsem dokonce o alianci s trpaslíky. Z mého dumání mě vytrhl Corwin. Ach dobré ráno. řekl jsem. Spal jsem, docela dobře. Co vy? Snad vám relativní bezpečí našeho tábora vyhovovalo... zeptal jsem se

Corwin Swiftwind

Přikývl na souhlas. "Bylo to rozhodně příjemnější, než se bát usnout uprostřed lesa sám, obklopený desítkami hladových skřetů." Dodal ke svému přikývnutí. "Takže, z toho co jste včera večer říkal, máme nejspíš namířeno na stejné místo. Kdy vyrazíme? A neviděl jste Ulu?" Položil zároveň hned dvě otázky. Corwin Ule slíbil, že s ní půjde najít její klášter a Bergil večer říkal, že by to chtěl prozkoumat, což bělovlasému elfovi vůbec nevadilo, ba naopak, byl rád, že budou cestovat ve větší skupince. Přeci jen, kdyby dorazil sám s Ulou do kláštera a tam narazil na hlídkující vojáky Charnu, nemuselo by to skončit moc dobře. Takhle mohli mít větší šanci.
Problém byl ale v tom, že Corwin nikde neviděl Ulu, což mu trochu dělalo starosti, nerad porušoval svoje sliby a ta dívka vypadala v noci opravdu rozrušeně. Co když utekla, když spal? Možná se jen někde toulala. Bergil mohl znát odpověď. Corwin si zatím nevšiml toho, že Ula vyšla ze stanu, který byl opodál.

Bergil Brighlight

Měla včera trochu neklidnou noc. Odběhla do lesa, ale moji muži jí přivedli do tábora, spí jen kousek odsud. Nebojte, je v pořádku. Jinak ano, chci to prozkoumat. Mniši na pobřeží jsou poslední svobodní lidé z Charnu, jsou neozbrojení, nekonflitkní, obávám se ale, že bude příliš pozdě. Vyrazíme co nejdříve. 2 moji muži odnesli toho raněného do vesnice, kde ho snad vyléčí. My posbíráme věci, sbalíme tábor a jdeme. Najezte se, dokud je čas řekl jsme. Mezitím jsem si prohlédl plátová ramena a lehkou kroužkovou košili, které mi muži přinesli z výzbroje. Nejslepším kusem byla ale bojová trubka (+ železná kroužková košile, ocelová ramena, válečná trubka)

Ula

Jen co se trochu rozkoukala v denním světle, všimla si, že je nedaleko ohniště, kde včera večer seděla. Taky si všimla, že tam stojí oba její noví známí, jediní lidé, které tu zatím znala. Tak nějak mimoděk k nim zamířila. Taky bylo asi pravděpodobné, že u ohniště by mohlo být nějaké jídlo.
"Dobré ráno," řekla nesměle, když se přiblížila na doslech.

Corwin Swiftwind

Corwin chtěl odpovědět Bergilovi, ale přerušila ho Ula, která je pozdravila. "Dobré ráno." Pozdravil jí také. Potom se znovu obrátil k Bergilovi. "S tím, že vyrazíme co nejdříve, souhlasím. Teď když dovolíte, tak bych se tedy trošku najedl. Můj žaludek je prázdný." Posadil se k ohni, který už jen dohoříval. Nad ohněm byl kus otrhaného masa, vojáci už nejspíš jedli. Corwin se natáhl a utrhl si kus masa. Vložil jej do úst, aby ho přidržel. Poté se natáhl znovu a utrhl další kus, ten podal Ule. "Najez se, dnes budeme cestovat, musíš být silná." Poté, co měl zase prázdné ruce, si vytáhl kus masa z úst a ukousl si.

Ula

"Děkuju," řekla vděčně a opatrně vzala maso do rukou. Divně vonělo. Vzhledem k tomu, že celý život jedla v podstatě jenom zeleninu a dary moře, ta vůně jí byla neznámá. I tak to ale zkusila. Maso jí moc nechutnalo, ale měla takový hlad, že si toho prostě nevšímala a snažila se zubama ukousat tuhého jelena. Stejně na to, co jedla, skoro nemyslela. Přemýšlela teď o cestě, která je před nimi, a o tom, jaká je to náhoda, že narazila v lese zrovna na lidi, kteří měli zájem s ní jet hledat její domov. Možná je to pravda, to co říkal bratr Moss, že nic se neděje nadarmo a všechno do sebe nakonec zapadne jako kousky jedné lastury rozbité o skálu...