4|A|9999

Bergil Brighlight

Dorazil jsem do tábora velice rychle. Za dobu mé nepřítonosti se nestalo vůbec nic zajímavého. Stav mého muže se stále zhoršoval, ale pokud se Corwin vrátí včas snad jsme mohli jeho stav stabilizovat do chvíle, než někdo přivede doktora. Také se nasbíralo mnoho dřeva na pohřební hranici pro toho, co padl. Připravil jsem všechen mech, co mi po té divoké honičce zůstal, stále ho bylo docela dost. Na ohni se připravovalo nějaké jídlo, tak jsem si zatím vzal kousek masa a začal ho žvýkat, chtělo to sice trochu koření, ale co se dalo dělat. Byl jsem rád, že máme alespoň jídlo a teď i naštěstí nějaké zbraně.

Ula

Corwin ji našel, jak si pevně objímá kolena a má k nim přitisklý obličej. Když na ni celkem vlídně promluvil, odvážila se hlavu trochu zvednout a upřít na něj jedno vyděšené oko. Sledovala bez pohnutí všechny jeho pohyby a bylo celkem jasné, že je úplně bez sebe strachy. Nebránila se, ale asi to bylo tím šokem z cizího člověka. Vlastně... cizí osoby. Jak Corwin vyslovil slovo "elf", Ule se zajiskřilo v dosud mrtvolně vyděšených očích a pronikl do nich zájem a zvědavost.
"Vy jste elf?" zeptala se dychtivě dřív, než to mohla nějak zastavit. Na otázku, jestli se ztratila, jen neurčitě kývla. Sama nevěděla, co se vlastně stalo, ale ztracená si připadala dost.
Ovšem teď, když si porovnala své znalosti s tím, co viděla před sebou, a usoudila, že tento muž je elf, kupodivu se už cítila malinko klidněji. Elfové byli přece moudrá a vznešená stvoření, žádní zabijáci ani barbaři!

Corwin Swiftwind

Když se ho zeptala, jestli je elf, začal přemýšlet a pak se dotkl špiček svých uší, nejdřív na pravém uchu, potom na levém. "Och, ano, myslím, že jsem elf." Corwin sice nebyl zrovna nejmilejší typ elfa, ale nesnesl pohled na zraněnou a ztracenou dívku v nesnázích. To by bylo prostě moc OOC. "Takže ztratila. Hmm! Asi před měsícem jsem tyhle končiny dost procházel, někoho jsem totiž hledal." Vzpomněl si na to, jak hledal Bergila, aby mohl splnit svůj kontrakt a nechat si zaplatit za jeho hlavu na zlatém podnosu toho tyrana. Což samozřejmě neudělal a přidal se na tu správnou stranu! "Mohl bych tedy říct, že to tu celkem znám. Pokud by jsi se tedy chtěla dostat z lesa, nejlépe živá a v jednom kuse, můžeš jít se mnou." Sám nevěděl, proč tohle dělá. Vždyť by pro něj mohla být přítěž. A nebo taky ne! Třeba by taková mladá dívka mohla být i k něčemu nápomocná. Bergilovi by snad nevadilo, kdyby si přivedl.. Eh.. Hosta? Ano, asi to bude správné slovo.

Ula

Teď už byla opravdu klidnější. Nejen že to byl elf, ještě byl na ni hodný a slušný. Což bylo samozřejmě dobře, ale věděla, že ve světě jsou i nečestní a zlí lidé, tak se ze začátku bála! Ale on se vůbec nezdál zlý, byl milý.
"Chtěla bych zpátky do kláštera, za bratrem Mossem. Kdybyste mě tam dovedl, byla bych vám velmi vděčná, pane elfe," vyslovila to, po čem toužila nejvíc. Její zvědavost šla na chvíli stranou, touha po domově a bezpečném zázemí byla silnější.

Corwin Swiftwind

Corwin se musel zamyslet nad tím, co říkala, protože o řádném klášteře neslyšel. Ale nejspíš to bude někde ve městě a tam se určitě dostanou."Teď tě dovedu do tábora mých přátel, je tam zraněný muž a já jim slíbil pomoc. A potom se můžeme vydat hledat ten tvůj klášter." Skrčil se k dívce a dost zvláštním způsobem jí chytil za ramena. Tím jí zvedl, pak se k ní otočil zády, skrčil se a podebral jí pod nohama. Tak jí zvedl na svá záda."Jsi zraněná. Neměla by jsi to koleno namáhat. Odpočiň si." Ach, ta elfí povaha! Samozřejmě, že se těšil na to, až jí někde v táboře shodí a sám se někde vyvalí a usne. Nespal dva dny a toho běhání, lezení, bojování a všeho možného už měl po krk. Ale nemohl jí nechat šlapat na zranění, která jí sám způsobil. Když se to tak vezme. Kdyby na ní totiž nezakřičel, nelekla by se a nespadla.
Do tábora šel svižnějším krokem. Rychleji to nešlo, protože nesl tu dívku. "Jak se jmenuješ?" Zeptal se během cesty. "Já jsem Corwin Swiftwind, elf z dalekého Etlas Torwen." Představil se. Elfové z Etlas Torwen rádi říkali, odkud jsou, protože byli hrdí na svoji zemi. Byla krásná a Corwin neznal snad nikoho, kdo by se tam nechtěl podívat.

Ula

měla na jazyku protesty, že nechce do žádného tábora, že chce domů! Jenže pak ji ten elf zvedl a to ji umlčelo. Nebyla zvyklá, že by ji někdo nosil. Tedy, občas ji někdo v klášteře nesl, hlavně když byla menší, jenže to byla přece rodina! Od cizího člověka, tedy elfa, jí to bylo trochu proti srsti, takže byla zase zaražená a slovům se nechtělo na povrch.
Nebyla těžká, vlastně nejtěžší na ní asi byl teplý plášť, který na sobě měla a který patřil zřejmě nějakému dospělému, takže se Corwinovi jen tak nepronesla.
"Ula," pípla na dotaz, jak se jmenuje. Připadala si te´d zvlášť malá a bezmocná. Ten elf měl tak dlouhé a vznešené jméno, pocházel z daleké země, určitě toho hodně viděl a teď ji někam nesl... A co mohla ona? Její jméno bylo prosté a ona byla bezmocná. Nechala se tedy nést, i když z toho byla smutná, protože se jí po klášteře už opravdu stýkalo.
"Máte ve vaší zemi Moře?" zatápala aspoň po něčem známém. V jejích učebnicích toho o elfech nebylo zrovna moc, natož aby tam byla mapa jejich sídlišť.

Corwin Swiftwind

Ani nemusel přemýšlet nad odpovědí. Svoji zemi znal jako vlastní boty. Tedy alespoň takovou, jaká byla, když odcházel. Trošku ho zabolelo u srdce, když vzpomínal na Etlas Torwen. "Ano. Máme moře. Je ale velmi studené. U nás v Etlas Torwen je totiž dost velká zima." Zpomalil krok. K táboru se ale blížili dost rychle i tak, takže by tam měli být včas. "Mnohokrát jsem moře u nás viděl na vlastní oči a je opravdu kouzelné a ohromující. U pobřeží zamrzlé, ale přesto něčím hřející. Je skvělé, že existují taková krásná místa. Kdyby jsi to viděla, tak pochopíš. U hranic naší země a moře jsou totiž jen hory, takže musíš vylézt nahoru, aby jsi ho mohla vidět." Corwinovi opravdu jeho rodná země chyběla. Kdyby se tam jen mohl vrátit a znovu se jen tak procházet po zamrzlých lesích. Elfové mají ke stromům zvláštní vztah, dokonce i k těm s bílou pokrývkou sněhu, to je všeobecně známá informace. Ale nemohl. Zavřel oči a vzpomněl si na svého otce a na to, jak ho střelil šípem. Bylo to hrozné. Rychle se radši vrátil do reality.

Ula

pouze přikývla. Možná že nerozuměla všemu, ale tomu důležitému ano. Moře je krásné a vzbuzuje v lidech pocity, jaké nedokáže probudit nic jiného. Nevěděla, co víc říct, tak mlčela a nechala se nést dál, do neznáma, pryč od svého domova. Stojí ještě vůbec? Co když shořel? A co její nejmilejší, zachránili se?
Až doteď ji tyto otázky vůbec nepřišly na mysl, ale možná za to mohla nálada, která chvíli čišela z Corwinova obličeje, jako by na něco vzpomínal, i do Uliny mysli se vkradly nepříjemné věci. Otřásla se. A uvědomila si, že jí je zima. Ztratila i obě boty! Pokusila se přitáhnout si plášť blíž k tělu a nemyslet na cokoli zlého, co se mohlo stát.

Corwin Swiftwind

Corwin znovu přidal do kroku, potřeboval se totiž zbavit myšlenek na domov, tak přemýšlel jen nad tím, jak rychle musí zachránit toho zraněného vojáka. Doslova teď běžel. Kvůli tomu musela být Ule ještě větší zima, ale v táboře byl rozdělaný oheň, u kterého se mohla zahřát.
"Brzy tam budeme." Řekl a pak zase na několik minut ztichl. Pak ale opět promluvil. "Neboj se. Nikdo ti neublíží. Potom ti pomůžu najít tvůj domov, jak jsem slíbil." Jako by vycítil její myšlenky.
Takhle běželi ještě asi 10 minut a potom se dostali do tábora. Bergil už byl nejspíš nějakou chvíli tady. "Jsem zpět. Po cestě jsem našel tuhle mladou slečnu, ztracenou v lese. Posaďte jí k ohni, ať se zahřeje a dejte jí nějaké teplejší oblečení!" Zakřičel na vojáky, postavil Ulu na nohy, plácl jí po rameni a usmál sel, pak vyrazil za Bergilem. "Bergile, máte ten mech?" Zeptal se a doufal v kladnou odpověď.

Bergil Brighlight

Když už jsem chtěl zorganizovat pátrací akci tak se Corwin konečně vrátil. A vedl s sebou nějakou dívku. Rád vidím, že jsi v pořádku, mechu mám dost ale kdo je ta nová... ehm... recruitka... zeptal jsem se a podal Corwinovi plátěný pytlík plný mechu. Pokud budeš něco potřebovat, tak si řekni, pokud to máme dáme ti to k dispozici. řekl jsem. Moji muži museli vědět, že pro ně udělám všechno, což byla pravda. Byla nás jen hrstka a museli jsme se o sebe všichni postarat navzájem, jinak to bude náš konec...