4|A|9999

Bergil Brighlight

Vyslal jsem 2 své muže pro lékaře nebo alespoň léky. Vzali s sebou nějaké peníze které nám ještě zbyly. Snad přijdou včas. Společně s Corwinem jsme pak vyrazili do lesa. Sledoval jsem svého elfího společníka. Byl jsem si jist že trefí, však byl elf, ti mají talent na to neztratit se v lese. Rozhodně byl jeho příchod dobrý pro morálku. Zachránil mi život - smrt by docela ošklivě podlomila morálku mých mužů. Také je možné, že vyléčí jednoho z mých mužů - další podpora morálky. A samozřejmě naše vítězství bylo také obrovský krok na naší cestě i když se to tak nemuselo zdát. Celou cestu jsem dával pozor. Nechtěl jsem se setkat se skřety

Corwin Swiftwind

Corwin byl také na pozoru před skřety. Klidně tu mohli ještě někde být od té včerejší noci a čmuchat po okolí, jestli nenajdou něco, co by mohli zabít a sníst. Takoví byli, odporní skřeti. Jestli Corwin někdy hodně nesnášel nějakou rasu, tak to byli právě skřeti. Vlastně, on je ani nepovažoval za rasu, spíš to byli jen tupá zvířata.
Corwin cítil, že se blíží k onomu místu. Ale něco ho přinutilo zastavit se. Skrčil se a rukou dal Bergilovi znamení, aby se zastavil. Chvíli se rozhlížel okolo a jako by naslouchal zvukům přírody. Potom se podíval na Bergila s docela starostlivým pohledem. "Skřeti.." Řekl tiše. Aneb. my o vlku... "Jsou docela blízko. Nejspíš je to stejná banda, před kterou jsem včera utíkal." Chvíli přemýšlel. "Běda!" Teď nevěděl, co dělat. Kdyby si jich skřeti všimli, rozhodně by to nebylo dobré a nejspíš by se museli dát na útěk, protože ve dvou by proti takovému počtu neměli moc velkou šanci. Nicméně, záchrana života Bergilova muže byla důležitá. Corwin se dal znovu do přemýšlení. Určitě ho něco napadne! A napadlo. "Bergile, asi 100 metrů odtud na jih najdete to místo, kde roste mech. Natrhejte ho co nejvíc můžete. Já budu dávat pozor na skřety a kdyby se vydali vašim směrem, odlákám je pryč. Skřeti mohou být hlupáci, ale mají dobrý čich na lidi." Rozhodným pohledem se ještě jednou podíval na Bergila a pokynul mu hlavou. "Jděte, Bergile. Musíme zachránit vašeho muže."

Bergil Brighlight

Rovněž jsem si všiml skřetů. Nebo spíš stop po jejich pobytu. Corwin přišel s plánem. Dobrá, půjdu tam a natrhám ho, pokud se ale rozdělíme tak chci, abyste se vydal do tábora. Tak blízko brodům si skřeti netroufnou... řekl jsema velice potichu a obezřetně jsem se vydal sbírat mech. Plížení lesem nebyla moje silná stránka, ale teď šlo o život, nejen o můj a Corwinův, ale také o život jednoho z mých mužů...podařilo se mi potichu dostat se až k místu, které bylo porostlé mechem. Nezdál se být ničím vyjímečný, ale pro jistotu jsem ho natrhal opravdu hodně... v tom jsem za sebou uslyšel kroky, otočil jsem se právě včas abych uviděl patrol 3 skřetů. Nebyl čas nikam utíkat ani se schovávat. Popadl jsem meč a vrhl se do útoku. Prvnímu skřetovi jsem oddělil hlavu od těla než stačil vykřiknout. Druhý zaútočil, ale uhnul jsem a zarazil mu meč do hrdla. Třetího jsem narazil štítem na strom, ale než jsem mu ucpal pusu začal řvát... zarazil jsem mu meč do břicha a rozběhl se rychle pryč... směrem k táboru, ale ne přímo, abych k němu nepřivedl skřety...

Corwin Swiftwind

Pomalu se plížil lesem směrem ke skřetům, aby na ně měl lepší výhled. Vypadalo to, že si ulovili kance nebo jiné zvíře a teď na něm hodovali. To bylo dobré, rozhodně teď byli něčím zaměstnaní a tak nevěnovali moc pozornosti okolí. To rozhodně hrálo do karet Bergilovi, který někde trhal bylinu. Z klidu však Corwina vyrušilo to, že jeden ze skřetů zakřičel. A určitě to nebyl skřet z toho jejich malého tábora. Šlo to ze směru, kde by se měl nacházet Bergil. Všichni skřeti se tam okamžitě rozběhli. Corwin musel dodržet to, co slíbil. Vstal a vyběhl zpoza stromů, za kterými se kryl. "Hej!" Zakřičel. Asi 12 skřetů si ho všimlo a okamžitě se za ním rozběhli. Bylo to jednoduché. Těžko říct, proč ostatní rasy pro skřety vypadaly tak chutně, ale to bylo asi jedno. Plán zabral a Corwin se rozběhl někam pryč, aby je zavedl co možná nejdál od tábora. Hnusná verbež. Bergil by na Corwina nebyl hrdý, kdyby tam tam ty skřety dovedl a Corwin nebyl blbec, aby tak učinil. Škoda, že nepřipravil nějakou past, do které je mohl dostat.

Bergil Brighlight

Běžel jsem lesem. Sem tam kolem mě proletěl šíp, ale čím víc jsem se blížil k řece tím menší měli skřeti chuť mě honit. Nakonec jsem doběhl až řece samotné a to už mě nehonil nikdo. Vydal jsem se tedy po proudu, který mě dovede přímo k brodům. Od nich je to jen kousek k táboru. Zrychlil jsem krok abych byl v táboře co nejdřív, protože jsem nechtěl riskovat život svého muže. Jen jsem doufal, že Corwin neskončí na zemi se skřetím šípem v zadku... nebo tak něco. Po dalších 20ti minutách chůze jsem dorazil ke brodům. Stále tam byly zřetelné stopy bitvy. Rozběhl jsem se tedy do tábora...

Plán zatím vycházel podle plánu. Wait what? To je jedno. Skřeti se prostě dál hnali za Corwinem, který toho už měl po krk. Samí skřeti. Nejradši by je všechny nechal někde zavřít, aby dali světu pokoj. Netrvalo to moc dlouho a podařilo se mu je setřást dostatečně daleko od tábora, takže se mohl pomalu, ale jistě vrátit a uskutečnit svůj plán s vyléčením onoho zraněného muže, kterého slíbil zachránit.
Když se vracel zpátky, nenarazil na žádné další skřety ani nic podobného. Každopádně náladu už měl teď dost pod bodem mrazu a potřeboval si opravdu nutně odpočinou a vyspat se. Teď už tomu bránilo jen ošetření toho muže. Jak moc se těšil. Radši tedy přidal do kroku, aby byl co nejdřív v táboře. Doufal, že Bergil dorazil v pořádku, protože jestli ne, tak to mohlo trochu zkomplikovat situaci. Trochu víc.

Ula

se probudila. Cítila se, jako by spadla z koně, byla celá ztuhlá, byla jí zima... Ještě nikdy se jí něco podobného nestalo. Se slabým zaúpěním se převrátila, aby si prokrvila ruku, kterou necítila. Ležela na zemi v lese. Posadila se a chvíli se rozhlížela po slabě ranním sluncem osvícených tvarech. Neměla ponětí, jak se sem dostala, za nic na světě si to nedokázala vybavit. Jen se dívala okolo sebe a nechápala. Najednou uslyšela blízko sebe v lese hluk víc než jednoho páru nohou, které dupaly po uschlém listí.
A pak jí to docvaklo! Noční přepadení kláštera, oheň, útěk!
Co nejrychleji se zvedla na nohy. Srdce měla až v krku a bála se, ač nevěděla čeho. Dala se nazdařbůh na útěk někam mezi stromy.

Corwin Swiftwind

Cestou zpět už tolik nespěchal, protože k tomu neměl důvod a stejně byl unavený, takže se nechtěl zbytečně přepínat. Někdy po pár stech metrech ho něco trklo. Představte si, že jdete lesem, ve kterém vás před chvílí chtěla roztrhat banda krvežíznivých skřetů; v lese, ve kterém se před necelou hodinou strhla krvavá bitva mezi odbojáři a vojáky z Charnu.. No a pak narazíte na nějakou malou holku. Corwin se zastavil a hleděl na ní zvláštně, ale přesto elfsky elegantním pohledem s nemalou dávkou tuposti. Proběhla kolem něj a ani si ho nevšimla. "Hej." Vykřikl, aby jí zastavil. Pro jistotu si vzal do ruky luk, protože nevěděl, co je zač. Klidně to mohla být nějaká čarodějnice, která použila přeměnu, aby ho zmátla a potom sežrala nebo tak něco. Když byl Corwin malý, jeho otec Thomaril mu často vyprávěl o čarodějnicích, které v lesích jedly malé, neposlušné elfíky. "Ztratila jsi se?" Zeptal se opatrně a stále byl na pozoru.

Ula

netušila, jak daleko už uběhla. Nic za sebou neslyšela, ale prostě utíkala a utíkala panicky dál lesem. Co chvíli spadla, ale hned se zase zvedla a běžela dál. Ani nevěděla, proč utíká, ale v její strachem zmámené mysli to nemuselo mít důvod. Najednou za sebou zaslechla vykřiknout nějaký mužský hlas. Vůbec si nevšimla, že by kolem někoho probíhala! Lekla se tak, až vyjekla, zakopla a ještě se odřela o strom a rozbila si koleno o kořen. Hrozně to bolelo, až jí vytryskly slzy. Rychle zalezla za onen strom, který se jí připletl do cesty a za ním se schoulila do klubíčka v naději, že se tam schová před tím, kdo na ni volal. Ani neslyšela, že ještě něco říkal.

Corwin Swiftwind

Samozřejmě, že nechtěl, aby si ta holka ublížila, ale očividně jí vylekal a prostě se tak stalo. Schovala se před ním za strom. Tím si rozhodně moc nepomohla. Obešel strom obloukem a radši schoval luk. Zkusil věřit svému úsudku, že to není žádná čarodějnice. Skrčil se k ní a chvíli na ní koukal. "Nechtěl jsem tě vylekat, promiň." Promluvil k ní tišším hlasem, aby se ho nebála. Opravdu se zdálo, že se ztratila a neví, kam jde. Teď se ke všemu zranila. Corwin se podíval na koleno. Začal se rozhlížet kolem. Ze země sebral několik popadaných listu a začal s nimi něco dělat. Dával je různě na sebe a přes sebe, překládal je, pak je nějakým záhadným způsobem slepil k sobě. "Listy z tohoto stromu mají zvláštní schopnost. Když je přiložím na ránu." Řekl a s tím také zároveň učinil. List se dotkl rány na koleni a lehce jej k ní přimáčkl. Určitě to muselo zabolet, ale snažil se to dělat tak jemně, jak to jen šlo. "Tak se to zahojí dřív, než bys řekla elf." Listy ještě chvíli přidržoval na ráně. Ula skutečně mohla cítit lehkou úlevu od bolesti. "Takže.. Ztratila jsi se?" Zeptal se.