SV|99.ST.|10000

Z miestnosti sa vám podarilo vybehnúť šťastne a bez ďalších obetí. Teraz ste mali výhodu - dvere boli úzke a pavúky mohli chodiť maximálne po jednom kvôli rozpätiu ich nôh. No zároveň na vás dopadalo aj vyčerpanie a stres z veľmi blízkej a celkom pravdepodobnej smrti. Chodba kam ste z miestnosti vyšli, bola tmavá a zatuchnutá rovnako ako tá predtým. Ako zlé správy poslúžila prítomnosť pavučín. Znova boli všade. Pokrývali strop, steny aj podlahu. Klaen vytiahol posledné svetlice a podal ich Kallebovi a Očkovi. Boli to posledné dve. Viac ich nemal. V rukách si žmolil posledný kus výbušniny. Asi ju chcel využiť ako poslednú možnosť. Vždy bolo dobré nechať si zálohu, nejakú kartu v rukáve.

Nemali ste dôvod čakať a stáť na chodbe, tak sa celá vaša skupinka rozbehla smerom do temnoty. Zo zúfalosti ste to urobili celkom bezhlavo, ale pred vami nemohlo byť nič horšie ako za vami. Nastal beh o život. Pavúky sa za vašimi chrbátmi rýchlo blížili, a Ragan to nezvládal. Spomaľoval vás... mali ste dve možnosti. Nechať ho a ujsť ľahko. Alebo mu pomôcť, ale riskovať omnoho väčšie straty.

Kalleb

Ragan ztěžka dýchal a snažil se od sebe Kalleba odstrčit, "nech mě tady," zamumlal a nakonec Kalleba odstrčil, ten se ale znovu dostal pod jeho pravou ruku a dál Ragana podepíral, "ani omylem, kamaráde," odpověděl mu a pokusil se přidat, mezitím ke dvojici doběhl Mes a podepřel Ragana z druhé strany, "Kallebe, nech mě," zopakoval znovu Ragan, ale Kalleb si to nechtěl ani při nejmenším připustit. S Raganem vybojovali desítky bitev a mnohokrát si zachránili životy. Kalleb prostě nechtěl věřit, že tohle je konečná pro jejich společnou službu. "Řekl jsem ne, Ragane! Jdeme dál!" zabručel naštvaně a vzal od Klaena novou světlici, kterou držel ve volné ruce. "Tahle chodba nás stejně nejspíš dostane přímo do pevnosti," podotkl Mes a podíval se na Ragana s Kallebem, "a já radši umřu po tvým boku, než abych tě tady nechal k večeři těm zrůdám," poslední slova zakřičel víc nahlas, aby je pavouci slyšeli. Kalleb jen přikývl. "Klaene, máte u sebe ještě nějakou tu bombvěc?" zeptal se Kalleb. V hlavě se mu rodil malý plán, na který by pravděpodobně v méně vypjaté situaci nepřišel. Ono ne nadarmo se říká, že zoufalá situace si žádá zoufalá řešení.

Pavúky sa stále blížili. Prakticky sa už nedalo hovoriť o úteku alebo naháňačke. Oni boli priamo za vami a pripravovali sa na útok zo skoku. Klaen na Kallebovu otázku vystrašene prikývol a začal mu zvyšnú výbušninu strkať do ruky. Bola to jediná možnosť, jediné čo zostávalo.

Kalleb

Pustil Ragana a nechal Mese, ať ho dál táhne, vzal si výbušninu a schoval jí do plátěné tašky, kterou měl připevněnou kolem pasu, sám se pak otočil, tasil meč a začal útočit na pavouky, kteří se v chodbě dost mačkali. Provedl několik rychlých výpadů mečem a pokusil se zabít prvního většího pavouka, který by potom svým tělem mohl alespoň trochu zablokovat chodbu. Ať už se to povedlo nebo ne, otočil se a rychle dohnal skupinu. Pro jistotu si volnou rukou ještě pořádně upevnil výbušninu, aby mu v tašce moc nehopsala, to by totiž mohlo znamenat výbuch a to teď nejspíš moc lidí nechtělo.

Očko

Ve výcviku by na něj byli hrdí. Posekal již tolik pavouků, že by je jen tak někdo nespočítal. Pokud to s nima předtím nevypadalo dobře, tak teď už vůbec ne. Snažil se sekat jednoho pavouka za druhým a krýt tak ostatní, ale i on už jel na rezervy. Pokud nepříjde nějaký závratný plán, bude asi konec tohohle velkého dobrodružství. Když za něj štafetu v zabíjení pavouků někdo na chvíli převzal, uchopil světlici.

Situácia sa zhoršovala a zhoršovala. Z temnoty prichádzalo stále viac pavúkov. Ich počty sa zdali akoby boli nekonečné. Kalleb náhle dostal slabú chvíľku, len moment nepozornosti, no táto krátka chvíľa stačila na to aby ho jeden z pavúkov nepekne porezal do ruky. Porezať je slabé slovo. Pavúk svojou nohou prešiel po celej dĺžke Kallebovej ruky, prešiel cez oblečenie a na jeho ruke zanechal dlhú a hlbokú ranu. Bolesť to bola neuveriteľná a neznesiteľná. Zatmelo sa mu pred očami a dostal sa do rovnakého stavu ako Ragan. Ak by ste toto akokoľvek, nejako prežili, a Kalleb by neprišiel o ruku, mal by tam pekne ohavnú a veľkú jazvu. Klaen vykríkol a ukázal na druhú stranu. Stálo tam niekoľko trpaslíkov, obrnených od hlavy po päty, z vytiahnutými zbraniami...

_________

Netrvalo dlho a pomocou hlasných zvukov boja ste lokalizovali chodbu z ktorej to vychádza. Chodby sa zmenili prakticky na pavúčie brlohy. Boli plné pavučín a hrozne to tam páchlo. Do vašej cesty sa už nepostavilo viacero pavúkov. Napokon ste pred sebou uvideli akési biele jasné svetlá. Na chodbe bolo zatiahnutých do boja asi zo päť ľudí. Z druhej strany chodby na nich útočili obrovské pavúky a zdalo sa že majú problém. Práve vo chvíli keď ste prišli, jedného z ľudských vojakov trafil pavúk do ruky a značne ho zmrzačil. Okrem neho na zemi ležal iný človek, a jeden nebojoval vôbec. Zdalo sa že bojaschopní boli len dvaja, ktorí urputne odrážali pavúkov.

Kalleb

Kvůli jeho snaze udržet pavouky co nejdál od skupiny, získal nepříjemné zranění, které se táhlo po celé délce jeho ruky. Kalleb byl v šoku, navíc ho neuvěřitelně bolela ruka a na chvíli se mu zatmělo před očima. Něco ho ale udrželo při smyslech - pud vlastní sebezáchovy. Zdravou rukou si držel tu zraněnou a z posledních sil, které byl schopen vložit do svých nohou se dostal mezi vlastní skupinu a skupinu trpaslíků, kterých si předtím nevšiml. Snažil se dostat co nejdál od pavouků. Když Kalleb uviděl trpaslíky nahmatal něco za zády a zastrčil si to pod brnění.
"Vzdáváme se!" vykřikl najednou a upadl celým tělem na zem.

Pomalými kroky se blížili. Hluk sílil s tím i zatuchlost. Kolem po zdech už bylo mnoho pavučin, pokrývaly kámen jako gobelíny a stávaly se neprostupnou stěnou a srtelnou pastí. „Tady se už dlouho neukázali koboldi.“ Řekl Hedrór, přičemž mu jeden z trpaslíků přikývl. Poté se podíval k pavučině a řekl. „Zapalte to svinstvo!“ Přičemž, jak již bylo známo, vypálil s vojáky kolem dokola velký okruh. Pavučina hořela rychle. Sice se jí oheň nešířil, ale při styku s plameny se svíjela a škavřila s úžasnou rychlostí. Chodbou zasmrděla spálenina.
Hedrór pak vyšel v před. Ušel však jen pár kroků a dostal se za ohyb ohyzdné uličky. Pavučiny se při soustavném spalováním vzdalovaly alespoň od rukou a nohou. Hedrór nějak předpokládal že budou muset v úzké uličce bojovat. Ať už s pavouky, nebo tím co dělalo ty rány.
A pak je uviděl. Ta lidská žumpa se tam promenádovala po chodbě a bojovala s pavouky, které navíc zcela jistě vyprovokovala a dostala je do zoufalého boja. Bylo vidět že mnoho je zranněých a pavouci začínají nahánět převahu. Tihle byli navíc velmi hladoví. „Zatlačte ty pavouky a rozdělejte oheň. Ty lidi berte, jestli budou klást odpor zabíjte je. Bereme zajatce, kapitán bude chtít vysvětlení.“ Křikl Hedrór a od opasku zvedl roh, který byl několikrát pobitý plechem a výrzaně zdoben trpasličími motivy. Přiložil si jej k ústům a mocně do něj zadul až se jeho táhlý zvuk rozezněl celým podzemím. Ať už je slyšeli nebo ne, byl si jist že kapitán nechal postavit stráže aby věděli co a jak.
Pak pustil roh, jenž byl řemínkem upoután k pasu a rozběhl se s ostatními ve skupince proti lidem. A hlavně proti pavoukům. Lidé byli nejmenším problémem.
Jak se masa oceli a železa vyřítila proti pavoukům, zdálo se že i oni si uvědomili že zde už více škody nenapáchají a začali se stahovat. Trpasličí čepele jen párkrát sekly po článkovaných tělech oblud, před tím než zmizely ve skladišti. On a ostatní vojáci však stále měli práci. Lidé se bránili, nebo alespoň zbývající dva. Kalleb, jenž ležel na zemi byl prostě spacifikován, když jej jeden z trpaslíků přišlápl, zatímco ostatní udolávali ostatních.
Hedrór a další trpaslíci se s nikým nepárali. Zraněné odvlekli k boku místnosti, jenž byla zcela zarostlá pavučinami. Ty které se bránili po chvilkovém boji odzbrojili, přičemž je zatlačili ke stěně a posléze zasypali ranami. Jeden z nich si odnesl nepěkný šrám a dost možná polámaná žebra.
Poté co je odvedli kousek dál, což jistě nebyla snadná věc Hedrór řekl.
„Musíme se dostat za dveře a počkat na zbytek. S tímhle se nahoru nepotáhnu, trvalo by to věčnost. Trosky.“

Očko

Tohle byl prostě konec. Z jedné strany ty nohaté svině a z druhé ty chlupaté svině. To bylo příliš moc na jednoho člověka. Postupoval jsem čím dál víc od pavouků. Občas to vypadalo, že už nedokážu zvednou meč, ale co jiného mi zbývalo. Čekal jsem, až proletí kolem mé hlavy nějaké kladivo, které ukončí tenhle bídný život. Rozhodně mi to připadalo hezčí, než být sežrán pavouky.

Hedrór

A čas plynul a nikdo nepřicházel. Šlo vidět že trpaslíkům viditelně docházela trpělivost. Vygradovalo to, když Hedrór křikl. „Kde se camraj u těch jejich zavšivených vousů!“ Přičemž se jeho hlas rozezněl podzemím. Nyní už stáli za dveřmi, které opět pečlivě zamkl a označil svící, kterou mu podal jeden ze spolubojovníků. „Vykašlat se na ně.“ Řekl trpasličinou a pokynul trpaslíkům. „Zvedňete ty kůže líné, jdeme navrch.“

A šli. S lidmi se nijak nepárali. Doslova je týrali potom co jim vzali zbraně, které nechali ležet dole. Kdo by se s nima měl tahat že? Navíc, tak dlouhou cestu.
A cesta ubíhala. Pomalu, velice pomalu. Prošli stvoky dveří. Stovky složitých posuvných mechanizmů, jenž jim uvolňovaly cestu mezi jednotlivými patry, na které byly ohromné katakomby rozděleny. Pak naposledy zasunul klíč a oni se octli v prvním patře.
Za dveřmi je už čekali trpaslíci. Ozbrojení. Hedrór jenž vylezl první křikl hned na prvního strážného. „Copak jste úplně hluší? Skákaly tam an nás z pavučin hovada větší jak my všeci dohromady a vy si tu čapíte na zadku?! Okamžitě zavolejte kapitána a zbrucujte stráže!“ Křikl Hedrór a vešel více do velké chodby, z níž vedlo mnoho dveří do zbytku kasárenských sklepení.