SV|99.ST.|10000

Očko

Když Kalleb dal bombu trpaslíkům, pochopil, že k jeho návrhu absolutně nedojde. Museli se vzdát, tentokrát již definitivně. Pokud však budou popraveni, bude to znamenat smrt bez boje a tu si Eduard nikdy nepřál. Vždycky chtěl zemřít někde v boji, kde rozhoduje síla, vychytralost a hlavně odhodlanost. Tady jediné co rozhodovalo, bylo rozhodnutí nějaké vyžraného chlupáče někde na trůně. Ještě jednou se podíval na Kalleba a pak na trpaslíky. Opravdu ho nenapadalo nic jiného nenapadalo, žádné kouzlo nebo něco takového neuměl, v bohy moc nevěřil a to jediné co měl - jeho meč - mu vzali.

Hedrór

Čuměl se na to všecko, nechápal a vztek v něm vřel. Slova z úst toho zelenopláštíka jej citelně ranila na cti, takže se měl přemáhat aby opět nezačal řvát. Pomaličku a pozvolna volil slova, která by člověku vyplivl do tváře, jako hustou hnusnou slinu. „Ty máš co říkát o zbabělost! Ty který podřezával trpaslíky ve spánku a vraždil je zezadu! Bud´rád že jsi tam kde jsi!“ Křiikl na Očkovu adresu, načež loupl okem po trpaslících s generálem na schodišti. Pak se ovšem stalo něco nečekaného.
Zatímco se dohadovali s blázne co držel bombu, jedenz nich, se vytratil. Vytratil se tím způsobem že když se za jeho zády ozvaly kroky, otočil se div že neupustil dýku a zamračil se. Co ti tady dělají! Pomyslel si načež se otočil ke Kalelbovi a zhnuseně si odplivl na zem.
Ten lidský zajatec byl veden těmi holobrádky, nedochudčaty, trpasliký co vypadali jako by je postihla ošklivá nemoc. Ani vousy neměli...

Pomaličku začala atmosféra houstnout. Nikdo nemluvil, až na toho zajatce, kterého holobrádek udeřil do zad. Hedrór v té cvhíli švihnul pohledem ke Kallebovi. Muž nejspíše zvažoval jaké všechny důsledky může jeho chování vyvodit. Hedrór se podíval na podlahu, muž domluvil. Došlo na čekání.

Kallebovi to chvíli tvralo, zcela jistě zvažoval vše co se mohlo stát. Pak se rozešel, velice pomalu k Hedrórovi. Hedrór svou dýku nepouštěl. Udělal několik kroků ke Kallebovi a velice nedůvěřivě si od něj převzal bombu, kterou mu muž vtiskl do dlaně. Zamračil se na Kalleba a rozešel se. „Odemkněte celu a vyvěďte vězně. Kdo nařídil rozkaz? Ať vím komu se mám zodpovídat.“ Otočil se energicky nakonec směrem k maskovaným trpaslíkům, když pokynul aby i generála odvedli k oněm holobrádkům. Nezdálo se mu to, navíc byla to jeho jediná otázka. Počkal na odpověď a stál tam dokud mu trpaslíci neodpověděli, poté vyslal jednoho z trpaslíků za příslušným velitelem aby si rozkaz ověřil. Hned poté však Očka i Kalleba propustil, přičemž ty trosky doprovázel pohledem.

Trpaslík vedúci Klaena si len znechutene odpľul na zem a nervózne Hedrórovi odpovedal.
Som poručík Gerlan, môžete sa zodpovedať mne, desiatnik. Nado mnou nájdete niekoľko nadriadených, no osobne sa zodpovedám kapitánovi Terkugovi.
Hedrór tohoto kapitána poznal, no nikdy nebol pod jeho velením. Z počutia mu však toto meno niečo hovorilo a skutočne sa zdalo že kapitán Terkug je skutočný a aj tento trpaslík a jeho rozkazy. Ako bonusový fakt mohlo byť to, že kapitán Terkug bol často po boku generála.
Poručík si prezrel všetkých zajatcov a pokynul Hedrórovi a ostatným aby si išli užiť osláv. Tiež mu pripomenul aby tú bombu odovzdali nejakým odborníkom, a boli s ňou opatrní.

Poručík si vás odvádzal dlhými chodbami, niekam hlbšie do tejto podzemnej spleti ktorá sa nachádzala pod Urnore. Moc šance na únik ste nemali - okrem poručíka vás sprevádzalo aj niekoľko plne obrnených vojakov. Počas kráčania sa vás poručík náhle niečo opýtal.
Môžem sa opýtať istú otázku? Prečo proti nám bojujete? Neznášate nás alebo sú to len rozkazy? Nezdáte sa mi ako tie nenávistné typy.
Bolo celkom očividné že túto otázku nesmeroval na generála, ktorý bol stále mierne mimo a kráčal mlčky so sklonenou hlavou, ale na Kalleba, Očka, Mesa a Klaena.

Kalleb

Celou cestu pozoroval zraněného Ragana, kterého nesli dva trpaslíci. Přistihl se u toho, že vzpomíná na to, jak spolu nedávno seděli vedle Kallebova stanu a nad ohněm si opékali dva ulovené zajíce. Ragan tenkrát mluvil o tom, jak se těší, až se vrátí domů za svými lidmi. Falëdroský voják nikdy nevěřil, že by se na velkých kontinentech zdržel nějak dlouho a stýskalo se mu po domově. Kalleb mu nabízel svoji společnost při cestě do jeho domoviny, chtěl poznat blízké svého nejlepšího přítele.
Na chvíli zavřel oči a pokusil se vyhnat tyhle myšlenky z hlavy, marně. Nechtěl se smířit s tím, že by svého přítele z východu nechal takhle umřít. Věřil, že kdyby se na něj podívali nějací doktoři, mohl by mít šanci na přežití, ale s každou sekundou navíc strávenou v Urnore se jeho šance na život snižovaly.
Kalleb neustále cítil ostrou bolest ze své zraněné ruky, chvílemi to bylo až neúnosné, ale nějaký podivným způsobem byl pořád při vědomí. Čeho mu to ten trpaslík Hedrór dal přičichnout? Pořád ještě cítil tu nechutnou vůni a nedařilo se mu zbavit se jí.
Když nad tím tak Kalleb přemýšlel, tak si uvědomoval, že se svým zraněním stejně dlouho nepřežije. Těžko říct na jak dlouho mu tahle imunita proti omdlení vydrží.
Po celou dobu cesty bylo ticho, až do chvíle, kdy vedoucí trpaslík, který se předtím v rozhovoru s Hedrórem, který Kalleb moc nevnímal, představil jako Gerlan, jeho jméno bylo vlastně to jediné, co lidskému vojákovi utkvělo v hlavě. Samozřejmě položil jak jinak, než otázku ohledně války a zajatců, kteří se v ní angažovali.
Kalleb cítil, že je pořád ještě mimo z celé té vypjaté situace, do které se dostali, ale měl dost odvahy na to, aby i v takovém stavu odpověděl, a to další otázkou, "proč bojujete vy?" na chvíli se odmlčel a znovu se zahleděl na Ragana, "bojujete snad kvůli nenávisti, kterou cítíte k naší rase? Pochybuji. Určitě se mezi vámi tací najdou, ale to i mezi námi."
Kalleb se moc nechtěl rozmýšlet nad nějakými dlouhými filozofickými otázkami, kterými by mohl dokonale zodpovědět otázku trpaslíka Gerlana, ale byl na to moc mimo, takže se zmohl jen na slova, která vypustil ze svých úst. Cítil, jak ho začíná bolet hlava, horečka se určitě brzy dostaví.

Očko

Nechtěl jsem přemýšlet proč bojujeme, byla by to zbytečná manipulace. Jediné o čem teď bylo možné přemýšlet bylo, jak se dostaneme pryč. Nevypadalo to, že dokážeme stráže nějak zlikvidovat, už jenom proto, že jsem byl možná jediný, kdo by na to měl sílu. Tak nějak jsem tušil, že pokud se dostaneme do nějaké lepší cely, nikdy se z ní nedostaneme. Byly jsme v trpasličí tvrzi, kterou vystavěla nejzručnější rasa na světě. Vězení jsem tudíž očekával poněkud nedobytné zvenčí i zevnitř. Pokračoval jsem dál v cestě bez jakékoliv změny, bez jakékoliv odpovědi.

Poručík Kallebovi neodpovedal. Iba sa od neho odvrátil tvárou a pokračovali ste v ceste. Napokon ste došli do akejsi väčšej miestnosti, z ktorej pokračovali dve iné chodby. Poručík prikázal halt a jednému zo svojich podriadených nakázal aby poskytli Raganovi a Kallebovi poriadnu prvú pomoc. Trpaslíci vytiahli akési tašky, ktoré boli plné rôznych náplastí, lektvarov a podobných liečebných srandičiek. Dali vám vypiť akýsi tonik proti bolesti, následne vám dezinfikovali rany, poriadne ich obviazali a zabezpečili. Tiež ste dostali akési zvláštne jedlo - zvané čokoláda, ktorá bola extrémne vzácna v týchto severných končinách. Podľa nich vám mala dodať energiu.

Reggar, vylož zbrane. Vyslovil následne poručík. Jeden z trpaslíkov, ktorý niesol na pohľad ťažký mech, ho zložil na zem. Z rinčaním sa z neho vyvalili meče, dýky a niekoľko lukov a šípov. Gestom vám pokynul aby ste sa ozbrojili. Okrem toho vám bolo dané aj akési plášte, lebo oblečenie dostatočne veľké pre ľudí nemali. Brnenie bohužiaľ nemali.

Poručík zdvihol svoj priezor, uklonil sa a pozrel na vás s úsmevom. Nebol to trpaslík, ale... pelomin. Ostatní svoje helmy zložili tiež, no tí boli praví trpaslíci. Len ich vodca, tento falošný poručík, bol pelomin. Jeho vlasy boli kudrlinaté, jeho tvár strhaná, ale zároveň veselá. Na brade mu rástla brada, ktorú musel pestovať veľmi dlho, a aj tak sa stále nemohla vyrovnať tej trpasličej.
Ctihodný cestovateľ a dobrodruh Mailyn, k vašim službám. Vyslovil zo širokým úsmevom.

Očko

Netušil jsem, kdo jsou. Ale už jenom z principu mi připadalo daleko lepší zemřít se zbraní po boku kohokoliv, než zplesnivět ve vezení. Bral jsem to tak, že jsou to nejspíš nějací trpasličí zběhové, kteří se bůhví jak dokázali dostat k nám. Na nic jsem nečekal, překvapení nebylo na místě, protože na něj nebyl čas. Vzal jsem si luk, 15 šípů a do ruky meč. Ozbrojený jsem si připadal daleko životaschopnější. Těšilo mě, že dokázali pomoc i zraněním, stávali jsme se všichni daleko bojeschopnějšími. Nevím, kdo jste... ale jak nás chcete odsud dostat? Prohodil jsem při ozbrojování. Prohlížel jsem si meč, zajímalo mě, jestli jsou ukované lidmi nebo trpaslíky.

Kalleb

Kalleb se cestou dost ztrácel, protože se zranění začalo znovu ozývat, ale naštěstí byl brzy ošetřen. Zřejmě ještě nebyl jeho čas. Nechápal sice, proč ho trpaslíci nechtějí rovnou nechat umřít, ale nebránil se tomu. Největší překvapení přišlo ve chvíli, kdy se ukázalo, že trpaslík, který se představil jako Gerlan, není trpaslík, ale nějaký malý človíček a dokonce se ani nejmenuje Gerlan, ale Mailyn. Dokonce dostali zbraně! Kalleb neváhal ani sekundu a okamžitě se ozbrojil mečem. Za normálních okolností by si vzal i štít, ale měl zraněnou ruku, se kterou nebyl moc schopný bojovat.
Pohlédl na malého Mailyna a na ostatní trpaslíky z jeho družiny, "nevím, proč jste to udělal, malý pane, ale nevidím nejmenší důvod, proč se vašemu činu bránit! Jsme vašimi dlužníky," řekl Kalleb, uklonil se a pokusil se sundat pouta Mesovi, který by jinak nebyl bojeschopný. "Musíme se odtud dostat, znáte cestu?" zeptal se Mailyna. "Eduarde, dávej pozor na chodbu za námi," rozkázal ještě svému druhovi ve zbrani, který byl nejschopnější ze všech přítomných v lukostřelbě.

Nemusíte mi ďakovať, ja som vďačný že som našiel niekoho kto by mi mohol pomôcť. Vyzerá to tak že si môžeme pomôcť navzájom. Povedal pelomin a prstom ukázal na ostatných trpaslíkov.
Toto sú moji priatelia. Pochádzajú z ďalekých západných zemí Erasie, tam, kde vojna nie je. Radi vám pomôžeme. Chceme sa z tejto diery dostať rovnako ako vy. Pokračoval vo vysvetľovaní a zatváril sa zamyslene.
Myslím že by bolo lepšie ak by sme takto pokračovali aj ďalej. Dokázali by ste ešte chvíľku hrať zajatcov? Ak tu budete behať s mečmi, nemuselo by to skončiť dobre. A... onedlho ten vojak zistí že som mu klamal. Vyslovil svoje obavy Mailyn.

Hedrór si trpaslíka ještě jednou prohlédl. „Rozkaz poručíku! Děkuji. Můžete jít.“ Byla to víceméně naučená věta. Hedrór se opět praštil do hrudi a uklonil se načež se odvrátil. Nechal je odejít a vyprovázel je nicneříkajícím pohledem. Pak si zavolal vojáka. „Běž okamžitě vyřídit kapitánu Terkugovi, že jeho rozkaz byl vyplněn.“ Řekl tiše, načež poslal trpaslíka nahoru. Sám se ještě jednou zadíval do temnoty a poslouchal. Kroky, a pak už jen ticho... U mého děda, co se to tady dnes děje.... Otočil se a podíval se na ty zbývající. „A co vy? Jděte slavit! jděte si najít svoju práci.“ Řekl, načež se sám odebral po schodech nahoru. V ruce opatrně držel onu výbušninu, mířil si to schodištěm pryč. Došel až na strážnici, kde řekl dalšímu trpaslíkovi. „Okamžitě mi přiveďte techniky, musí si pro něco přijít.“ Poté si sedl za jeden ze stolů a položil velice opatrně výbušninu na stůl. Měl toho všeho pokrk.

Seděl za stolem a leštil sihelmici, přičemž se opatrně rozhlížel kolem. Ve strážnici byli jen další dva trpaslíci, kteří neměli co dělat a asi taky neměli náladu slavit. Pak mu vtrhl do vdeří onen trpaslík a v závěsu za sebou vedl dva dašlí. Byli to oni. Jejich vědátoři. Hedrór jich viděl více. Opatrně odložil helmici a jemně sebral ze stolu výbušninu, nevěděl co to dokáže. „Tohle jsem zajistil jednomu z vězňů, dejte si pozor, vybuchne to když to pustíte na zem. Zajděte za mistrem a předejte mu to.“ Nedořekl, jelikož do komnaty vtrhl druhý trpaslík. Celý zadýchaný, běžel celou tu dobu. „Pane... On říká že žádný rozkaz nevydal a nechápe co se tu děje.“ Vychrlil na něj. „Cože?! Podvedli mně! Okamžitě vzburcujte stráže! Já vytroubím poplach.“ Křikl. rychle předal bombu dvoum trpaslíkům a sám rychle vyběhl ven, načež se vztekem sundal roh, který měl u sebe a vyběhl několik schodů, přičemž se po chvíli ocitl na náměstí. Všude se slavilo. Hedrór se enrozhlížel a ihned mocně zatroubil. Tupý a hluboký zvuk se táhl vzduchem, pak Hedrór zařval. „Poplách! V pevnosti jsou zrádci! Osvobodili vězně a generála!“ Křikl Hedrór, načež se otočil na podpadku a pádil zase dolů...

Rozrazil dveře do strážnice, kde na něj čekali dva vojáci. Zbytek byl stále ve městě a Hedrór nehodlal čekat až se ta verbeš rozhodne konat. Z něj si nikdo nebude dělat šoufky. Ne dnes. Pln vzteku popadl helmici, chytl kladivo a křikl. „Jdeme!“ Načež s vojáky vyrazil do cely. Prošel onou okrouhlou místností a vyrazil chodbou kudy se ti holobrádci vypařili. Šli rychlým krokem, velmi svižně. Hedrór si nedovedl představit kde by se ty svině mohly skrývat.