SV|99.ST.|10000

Očko

Vůbec se mu to tady nelíbilo. Bylo jasné, že tahle oblast je již dávno opuštěná a to nejspíš z dobrých důvodů. Lidé se sem nikdy předtím nedostali a trpaslíci nejspíš moc dobře věděli, že i kdyby dostali, nebylo by to pro lidskou výpravu nijak účelné. Bohužel, že to muselo stát a my se dostali do líhně pavouků. Okamžitě jsem vyfasoval jednu ze světlic a držel ji pevně před sebou. Spousta mých druhů byla velmi vystrašená, všichni věděli, že se tu skrývají daleko horší věci než rozlobení trpaslíci. Chvíli jsem jistil Kalleba, ale po nějaké době to vypadalo, že s pavouky zatím bojovat nebudeme. To vše trvalo do chvíle, než se objevil obrovský pavouk, jehož sílu jsem si mohl jenom domýšlet. Bylo jasné, že pokud by vyhasly světlice, byli bychom všichni mrtví. Jak vyřešíme tuto situaci?

Kalleb

Když Kalleb uslyšel nelidský hlas, zasekl se a chvíli nebyl schopen pohybu. Za celých 11 let, které v armádě sloužil, podobný pocit nezažil, otočil se, aby uviděl obrovského pavouka. Hlas nejspíš patřil jemu. "Kdo má klíč?" zopakoval Kalleb otázku, aniž by nad svým činem nějak přemýšlel. Ragan se na Kalleba zděšeně podíval a víc se k němu namáčkl, "nemluv s tou odpornou zrůdou, Kallebe," zašeptal a poklepal Kallebovi na rameno, "a co budeme dělat?" zeptal se najednou Mes a podíval se u toho na Očka, Kalleb přemýšlel. Pak zakroutil hlavou a udělal krok dopředu, "kdo má klíč?" zeptal se znovu velkého pavouka, "jak tuto situaci vyřešíme? Vy, vy chcete ven? Do přírody?" zeptal se. Jednal z pudu vlastní sebezáchovy.

Očko

Tak nějak jsem pochopil, že pokud ostatní budou takhle vystrašení, tak nás ta obluda akorát zmasakruje. Taky jsem měl strach, ale vzhledem k tomu, že jsem měl být dávno mrtví, jsem neměl co ztratit. Stoupl jsem si za Kalleba a sundal si luk z ramene, zároveň jsem vytáhl šíp, z kterého jsem uvolnil hrot, který byl držet silně uvázaným provázkem. Místo hrotu jsem na šíp uvázal světlici, takže nyní jsem mohl kdykoliv spolehlivě vystřelit. Šíp jsem si připravil do zarážky a mírně napnul tetivu. Popošel jsem si opět vedle Kalleba a čekal.

Pavúk si stále zakrýval svoje oči vlastnými nôžkami. Akonáhle Kalleb vystúpil dopredu, spravil akýsi zvláštny zvuk a zo syčaním ustúpil dozadu.
Drž sa ďalej! Odvetil nervózne. Očividne to nebol správny krok. Možno bol len unáhlený.
Nie, nechceme von. Je nám tu dobre. Až na jednu vec. Sme skutočne hladní. A preto ma napadlo... vy ste sem došli akousi chodbou. Ak nás cez ňu pustíte von, nezožiereme vás. Ale ak nám ju zakážete, je to váš koniec. Vyslovil pavúk svoje podmienky a konečne si zložil nôžky z očí. Mal ich veľké množstvo, malé aj veľké. Klaen iba nasucho prehltol a nepovedal nič. Každý dobre vedel že je chodba zasypaná. Ale oplatilo sa im klamať?

Kalleb

Nemohl si dovolit úšklebek. Přišlo mu zvláštní, že takový tvor jako odporný pavouk z nějaké trpasličí díry může mluvit. Kalleb se nejdříve podíval na Očka, který vedle něj svíral luk, poté se otočil na druhou stranu, kde stál zbytek skupiny. Jen na ně přikývl a pomalu složil meč. Druhou rukou ukazoval, že jí má prázdnou, "Mám návrh, pane pavouku," řekl a hrdě se vzpřímil, nevěděl, jak moc inteligentní bytost ten osminožec byl, ale věřil, že méně než člověk. Kalleb byl tak trochu důvtipná svině, která tu rozhodně nechtěla umřít a jeho smysl pro improvizaci byl ve vypjatých chvílích docela silný. "Než mě sežereš, chci, abys věděl, že za těmito dveřmi je spousta, spousta jídla, kterým nakrmíš nejen sebe, ale i všechny své děti, do jednoho!" ukazoval na dveře, které nejspíš vedly nahoru do pevnosti. "Je to bohužel jediná cesta, kterou se můžeme vydat," řekl ještě. Sám nevěřil tomu, že tu mluví s velkým pavoukem, který byl hnusnější jak plesnivá bota starého skřeta.

Očko

Plán to byl dobrý. Naše životnost totiž rapidně klesla s tím, jak nás pavouci obklíčili. Druhá stránka věci byla ta, že tu mohl být dokonce daleko větší pavouk než byl ten, s kterým Kalleb vyjednával. Největší chyba celé téhle výpravy byla ta skládka třeskavin, kterou nesl bůhví kdo. Což mě přivádělo k myšlence, že asi není moc dobrý nápad se okolo toho někoho motat s hořící světlicí....

Klaen poklepal Kallebovi po ramene a nenápadne mu ukázal na vačok ktorý mal pri sebe. Bol to vačok plný výbušnín. Výbušniny robili veľa svetla. A svetlo oslepovalo pavúkov. Okrem toho ich aj omračovalo. Pavúk znova len vydal akýsi podivný zvuk - zdalo sa že to je smiech.
Klamár. Mám kľúč. Za tými dverami nie je nič, len ďalšie tmavé chodby. Povedal pavúk a urobil pár krokov.
Myslím že vás nakoniec zožerieme! Zasyčal nahnevane. Pavúky v okolí sa začali blížiť. Klaen náhle siahol do svojho vačku a hodil veľkú hrudu rovno do stredu miestnosti.
Kryte sa!
Akonáhle hruda dopadla na zem, objavil sa ohnivý výbuch. Nestihli ste zareagovať a tak vám tlaková vlna podrazila nohy a zhodila vás na zem. Ale to bolo nič oproti tomu čo to urobilo s pavúkmi. Silný záblesk ukázal celú miestnosť v jej plnej kráse. Boli tam desiatky obrovských pavúkov... a všetky omráčené. Hovoriaci pavúk sa z nadávaním odniesol niekam preč a nevideli ste ho.
Teraz sú omráčené! Ale zostane to tak len krátky čas! Pobite ich! Zahučal Klaen a rozbehol sa do útoku.

Očko

Ve stejný okamžik, kdy Klaen hodil výbušniny, jsem vystřelil šíp směrem k velkému pavoukovi. Nějak jsem tušil, že pokud má klíč, bude důležité ho udržet slepého. Po té co nás vlna odhodila, jsem luk hodil zpět na záda. Rozkaz byl pobít všechny pavouky, což mělo jeden zásadní problém - každý musel pobít tak .... dost pavouků. Rukou jsem uchopil rukojeť a vytáhl ho. ZA KRÁLE! Zařval jsem a skočil jsem mezi ty bestie, načež se zvedla vlna krve po té, co můj obouruční meč začal konat svou popravčí práci. Chtěl jsem je počítat, ale neuměl jsem to a tak jsem prostě sekal. Hlava nehlava, nohy nenohy. Sem tam jsem občas zapochyboval o tom, jestli jsou pavouci ještě slepý, ale na to nebyl čas.

Kalleb

Kalleb byl pravděpodobně omráčený víc, než všichni ostatní. Při pádu, který způsobila tlaková vlna, mu totiž odletěla helma a on narazil čelem přímo do kamenné země. Všechno se mu před očima začalo hýbat a když se Kalleb soustředil, dokázal rozpoznat obrysy jeho bojujících bratrů. Ragan zrovna zarazil sekeru jednomu pavoukovi přímo do míst, kde měl oči, Mes naopak vykrýval útok svým štítem. Kalleb se začal pomalu škrábat na nohy a hledal všude kolem sebe svůj meč, ale nikde ho neviděl, navíc mu do oka stekla krev z rány na čele. Chvíli bloudil a ještě párkrát zakopl, naštěstí bez nějaké větší kolize a konečně našel svůj meč. Pevně jej uchopil za rukojeť a zmateně vyrazil kupředu. Ve skutečnosti byl Kalleb momentálně úplně k ničemu a to díky panu Klaenovi, který ho úspěšně omráčil svým unáhleným činem. Kdyby byl Kalleb při smyslech, určitě by věřil tomu, že by pavouka ještě ukecal. Znovu se svalil k zemi a jen pozoroval, jak ostatní bojují.

Kalleb nebol jediný ktorý tento výbuch nečakal. Na chvíľku v miestnosti nastalo len ticho, nebojoval nikto, pavúky boli omráčené a rovnako aj vy. Klaen sa rýchlo vrátil k skupinke po tom ako sa zľakol jedného z pavúkov. Nebol to práve bojovník. Moc pavúkov ste nestihli pobiť, a začali sa preberať z omráčenia. Teraz neboli nervózne a hladné. Teraz boli nahnevané, nervózne a hladné. Chceli vás zabiť za každú cenu. A tak útočili bez rozmyslu, agresívne a impulzívne. Pavúky vás postupne zatlačili naspäť k dverám a obklopili z každej strany. Klaen zdesene vykríkol že toto je koniec. Ich útoky boli rýchle, svižné... Ragan už získal zranenie od jedného z nich. Nevyzeralo to pekne - silno mu krvácalo.
A aby toho nebolo dosť, svetlice začali blikať. Jedna z nich zhasla. Zdalo sa že pomaly začínali vyhorievať.