Vnútorný nepriateľ

No tak ty prašivá mrcho ze stoky! Křičel na kariska a snažil se na sebe přilákat pozornost ale marně. Had o něm věděl, ale nepomáhalo to. Stále se díval na kapitána a.. Začal se připravovat na útok. Stejně jako ve stokách! Ještě teď měl před očima své spolubojovníky, jejich strach, křik a hadí syčení... Zatřepal hlavou.
Netvor se zlověstně tyčil nad kapitánem, který bezvládně ležel zasýpán sutí. Jho svaly se rýsovaly ve zlověstné smyšce jeho dlouhého těla, které nasvědčovalo tomu že zaútočí. Zbývaly jen sekundy a.. Dagonithovi se sevřel žaludek. Takže takhle to mělo skončit? Aby zde oba zemřeli, potom co jen tak tak unikli ze spárů smrti? První slzu následovala druhá a on strnul na místě. Nemohl dělat nic. Bylo pozdě..

Jenže v téže okamžiku něco svistlo vzduchem a zabodlo se to kariskovi do oka. Dagonith se pohnul a ve skrytu své duše zajásal. Burácel radostí, alespoń chvíli.
Odněkud se ozval vítězný smích, ovšem netvor nezemřel. Zuřivě zařval a něco se na něm změnilo. Něco, jeho chování. Z netvora najednou vyzařovalo snad samotné zlo, zuřivostí, která mu plála v očích se nevyovnala ani Dagonithova nenávist k lidem. Mal utíkej! Rychle! Křikl jen, než se netvor, plný vzteku a nenávisti hbitě vydal za malým tvorečkem. Kobold neměl šanci, had byl příliš rychlý...
Dag ale nečekal, několika kroky doběhl k suti a křikl. Kapitáne slyšíte mně. Seberte se! Přičemž se pokusil odvalit několik trámů, které trpaslíka drželi na zemi v neproniknutelné pasti. Znovu se sklonil aby nyní vytáhl daleko větší kus trámoví, když tu se odněkud ozval hlas. Nenávistný, ublížený...

Dagonith vstal a otočil hlavu. Stála tam elfka. Viděl ji jasně, jako by byl den. Prostě tam jen stála a mířila na něj kuší? Kuší? Tohle, nebylo možné, tohle bylo absurdní, naprosto směšné.
Dag nevěděl jestli se má začít smát, nebo vlastně co. Po tom všem, potom všem co prožil, co zažil. Po tolika soubojích o život, po tolika útěcích před smrtí, má nyní zemřít rukou nějaké ublížené elfky?
Její slova se rozplývala a tekla jako mazký sliz a připadala mu odporná a nemožná. Co tu vlastně chtěla? Nevěděl, nechtěl to vědět, byl by radši kdyby se celá elfka propadla do země, kde by její tělo zadupal tak hluboko že by ji ani draci nevykopali. Byl konec...

Trpaslík věděl že elfka může spoušť na kuši zmáčknout kdykoli, neměl proti ní šanci. Nebyl dost blízko, ani sekerou by ji nezásáhl a přímý útok by znamenal jistou smrt. Jestli se dostala sem... Trpaslík si spojil dvě a dvě dohromady. Kelkrer patřil elfům, sám jej viděl. A ona byla elfka? Co že to vlastně říkala? Přála si jejich smrt? Musela to být ona, kdo přivedla kariska do osady a stála za takovým počtem naprosto nevinných životů! Jak se opovažovala? Beztak ji mléko teklo stále po bradě, kdyby mohl. Jediným sekem by ukončil tu její mrzkou životní pouť po tomhle světě.
Kdesi z pod suti se ozval kapitán. Jeho hlas byl slabý a suchý, bylo vidět že i silnému muži, jako byl kapitán Gasternské stráže, dojdou síly. Pohlédl na elfku neústupným pohledem. Nenávist se mu v nich mísila se zlobou skoncovat s tímhle celým příběhem. Byl to šílenec kapitáne, ale v tomhle měl pravdu. Ti elfové si zasloužili zemřít a zemřeli dle trpasličího práva. Křikl a svaly se mu napnuly. Věděl že stejně nemá mnoho šancí na přežití a vrhnout se mezi trosky byla jeho jediná možnost. Nevěřil že by se k ní dostal dostatečně blízko. Nadechl se znovu pokračoval. Ta elfka si zasloužila znát svou hloupou pravdu. Vypadala jako by se měla každou chvíli rozbrečet a rozpadnou, tak trapná byla situace. Touha po pomstě, po pomstě na těch kdo vykonal zákon. Ta malá mrzká potvora si jistě zaslouží co proto. Mrzcí vrazi, jako byli oni si to zasloužili. Byli potrestáni dle trpasličích pravidel a trpaslík by byl u Vás, u elfů trestán dle elfských pravidel. Provinili se a zasloužili smrt, neměli jediné právo vzít život někomu jinému, jako jej nemáš ty teď... Popravit vraha byla služba světu, jako z něj sprovodit tebe! Křikl. Byl rozuřený, nikdo si nemohl dovolit toto. Tu hrůzu co udělala! Jestli měl zemřít, zemře teď, ale vezme ji sebou. Všechno šlo tak rychle... Ač vyčerpán a zraněn, oděn nyní jen v cárech zakrvácené tuniky toužil po její smrti a po konci jako nikdo jiný v tomhle světě. Bylo to vůbec možné? Ztratil vše, rodinu, domov, město i čest. Jediné co mu zde zbývalo byl jeho život a kapitán.
Prsty se zastavili na studeném toporu sekyry a svět kolem něj mu připadal naprosto směšný.

Vyael

Sledovala som Kariska, ktorý bol očividne tak zamestnaný kapitánom, že vôbec nebral na vedomie deaktiváciu tohto prístroja. Skusla som si spodnú peru a len som sa s napätím pozerala, ako sa ho trpaslík snaží nanuckať a spraviť zo seba návnadu. Každopádne Karisk mal toľko rozumu, že radšej mienil vrhnúť sa na už aj tak bezbrannú korisť. To som ale zaregistrovala zasvištanie vzduchom. Na to, aby som šíp videla, som bola príliš ďaleko no akonáhle sa zabodol Kariskovi do očí, začala sa ďalšia vlna dosť neistého pekla. Amok ktorý bolesť Kariskovi priniesla ho spravila ešte nebezpečnejším no na druhú stranu.. prestal si všímať trpaslíka. Sama som sa ale cítila naozaj strašne. Nemohla som robiť v podstate nič. Nemohla som vzlietnuť a stále som mala problém aj s obyčajným dýchaním. Navyše tu bolo dosť prachu zo zrútenej budovy a tak som chtiac či nechtiac zakašlala.

Poriadne sa nadýchnuť som mohla až o chvíľku. Tu ale prišiel ďalśí problém a tým bola mladá, ozbrojená Elfka ktorá tu momentálne mala určite navrch. Venovala sa len trpaslíkom no to bolo aj tak jedno, keďže v tomto stave by som sa určite nenápadne nepriblížila až k nej a niečo s ňou nespravila. Moju pozornosť som venovala hlavne kuši a celkovému jej vzhľadu. Z toho sa dalo vyčítať naozaj veľa, hlavne sila. Nebola som si istá, či by moje krídla dokázali náraz tou kušou ustáť. Pretrhnutie blany by som ešte nejakým spôsobom prežila, ale keby to bola napríklad obliehacia ťažká kuša, pravdepodobne by to nie len pretrhlo blanu, ale to aj pokračovalo ďalej mojim telom. Začala som sa teda posúvať o niečo bližšie. Pár krát som sa pokúsila vystrieť a znova skrčiť krídla, popri čom som tento krát elfke zírala na kušu. Dva ciele sa kontrolovali ťažšie než jeden. Musela buď dávať pozor na mňa, alebo na trpaslíka.. navyše sa kuša nabíjala pomaly. Ak by vystrelila raz, druhý z nás by ju dorazil. Do ruky som zobrala nejaké drevené niečo, čo mi mohlo poslúžiť ako zbraň.

Zdalo sa že Dagonithove slová elfku len viac rozzúrili. Urobila jeden krok dopredu a uprene zazerala na dvoch trpaslíkov. Občas sa obzrela aj na Vyael, no o ňu sa príliš nezaujímala, aspoň kým ju nemohla reálne ohroziť. Mladé dievča skrivilo tvár a zatvárilo sa neisto. Stále na Daga mierila, no nezdalo sa že by chcela vystreliť. Alebo to bolo naopak? Elfka bola očividne vo veľmi zlom psychickom rozpoložení a po Dagových slovách nevedela ako pokračovať, čo robiť ďalej. Napokon sa ozvala, tichým hlasom.
Naozaj... naozaj niekoho zabili? Niekoho nevinné...? Spýtala sa. Ku koncu vety sa jej zlomil hlas a stisk kuše ktorú držala ochabol.
Kapitán bol schopný s pomocou Daga sadnúť si a oprášiť zo seba trosky a prach. Bol doráňaný, ale živý. Pomaly sa otočil k elfke a prikývol.
Je to tak, áno. Je mi to veľmi ľúto, ale nemal som na výber. Dôkazov bolo dostatok a... zákon je zákon. Ak nás chceš zabiť, ak sa chceš pomstiť len za to že sme spravodlivý, tak to urob. Urob to teraz, a ži s vedomím že si sa postavila spravodlivosti. Vysvetlil kapitán a zapozeral sa mladej elfke rovno do očí.
Tentoraz už skutočne zneistela, a kušu spustila nižšie, až tak, že na vás nemierila.

Dagonith

Pozoroval ji a za sevřenými rty tiskl zuby k sobě až to bolelo. Cítil že to vrcholí, každou chvíli již mohl být mrtvý a ležet v náručí daleko hrdinějších předků, kteří by na jeho konec vůbec nebyli hrdí. Prsty stále svíraly toporo těžké obouručky, nehýbal se.
Stál tam jako kus kamene, zrakem provrtával tu elfku, že by snad normálně smýšlející již dávno uhl pohledem. Díval se na ni. Jeho pohled se doslova vpíjel na každý kousínek její kůže a zařezával se do masa. Viděla vnímal kadičký její nádech a výdech, pohyb, gesto. U všech prastarých, ať už něco udělá, ať nestojí! Copak naprosto zešílela?! Kolovalo mu v hlavě stále a stále hlasitěji.
A pak se její rty pohly a Dagonith nevěděl jestli se jí má vysmát nebo brečet. Ona si ani nebyla jistá? Byla naivní? A pro to všechno udělala tohle?! Něco uvnitř se v něm vzpouzelo a on opět křikl. „A co sis myslela? Že budeme během války honit kdejakého elfa abychom jej mohli zabít? Byli to vrazi!“
Dag viděl že se to v ní bije. I on byl na vážkách, risknout to a ukončit život té elfky? Ne... Kdesi za ním stále ležel kapitán.

Bleskově se otočil a krokem přešel do pokleku, přičemž položil sekyru na suchou zem, plnou trosek a třísek ze zničeného skladu. Ani nechtěl vědět kde je Malovi a hrozivému netvorovi konec. „Opatrně.“ Řekl tiše, když pomohl kapitánovi do sedu a podepřel jej. S nenávistí v očích pak pozoroval tu elfku. Co se to všechno dělo? Zasloužili si snad trpět?!

Vyael

Zostala som stáť na mieste a nepokúšala som sa o nič. Nakoniec to predsa len vyzeralo tak, že si to dievča rozmyslí a naozaj strieľať nebude. Neostávalo mi však nič iné len dúfať. Nechápala som tejto situácii.. nerozumela som vzťahom medzi elfmi a trpaslíkmi, však som predsa len ani jednu z týchto dvoch rás pred tým nestretla a to je čo povedať. Na druhú stranu som pevne dúfala že budú aspoň trocha ako pelomini ktorý boli celkom priateľský a nekofliktný národ.. každopádne pri tom, aké mali trpaslíci a elfovia zbrane.. to tak asi nebude.