Vnútorný nepriateľ

Kapitán si pozorne vypočul všetko čo mu valeánka povedala. Vedel, že z pádu musí byť stále otrasená, navyše mohla byť vystrašená a teda aj nebezpečná. Predsa len, mala brnenie, niekde musela mať aj zbraň - rozhodne to bola bojovníčka. Ale vyzeralo, že nie je schopná ani pohybu, nie to aby dokázala použiť svoje krídla alebo zaútočiť. Na jej tvári sa objavila úľava. Kapitán si bol istý, že ľudia boli poslední koho chcela vidieť. Mala šťastie že dopadla práve sem, do zeme trpaslíkov.
Vyael, vitaj v... Garsterne. Moje meno je Wergan, druhý trpaslík je Dagonith a kobold je Mal. Povedal kapitán a mierne sa pousmial. Aspoň bola pri zmysloch, vedela čo sa deje. Bolo dobré vedieť že si pádom nenarušila myseľ. Pri výpočte jej zranení sa však kapitán zatváril ustarostene.
To neznie dobre. Budeme sa musieť vrátiť, Mal. Ratnik by sa o ňu postaral. Premýšľal nahlas kapitán a spýtavo sa zahľadel na Daga a Mala.
Mal iba pokrčil plecami na znak toho, že je mu to jedno.

„Valeán?“ Zeptal se udiveně šepotem, aby u té dívky, jak se dozvěděl, nevzbudil žádné podezření či snad negativní a opravdu nechtěnou reakci. Pak jen znechuceně pronesl cosi o prdeli, když mu kapitán vysvětlil co se mohlo přihodit a sdělil mu ještě tolik nechtěnou pravdu o lidech. Kéž by to nemusel vědět a žádný člověk by na půdu Erasie nikdy nevkročil. Kéž by vyplenili celý Amar i s Myrdonem a všechny ty nabubřelé hajzly svrhli ze skal a útesů.
Dagonith se navíc naštval při myšlenkách na lidi tak, že si ulevil dalším neslušným zaklením a odplivl si. Poodstoupil o několik kroků a přenechal tu Valeánku, jak se dozvěděl, kapitánovi.

Ten si nejspíše věděl rady s takovými věcmi a koneckonců stále to byl jeho nadřízený. Ještě jednou si odplivl a posadil se do tráy, načež se podíval na kobolda, který musel být zcela jistě velmi nemile překvapený, když zjistil že to nebyla žádná Letomantule, ale Valeánka, která ještě spadla z nějakého města přímo nad nimi. O tom jak se to město nad ně vlastně dostalo a co se tam dělo, raději ani nepřemýšlel.
Dag pak zvedl hlavu když se kapitán ozval o nutnosti zavést Valeánku do vesnice. Nejspíše byla zraněná. „Tak se vrátíme. Koneckonců je to na naše rozhodnutí, každopádně to není dobrý nápad ... ji tu nechávat v lese. Ať je to kdo je to.“ Přisvědčil. Jen měl obavy jak dlouho budou moci zneužívat koboldí pohostinnost.

Vyael

Prikývla som hlavou vo vďačnom geste a trocha s problémami som sa nakoniec postavila na nohy. Jednou rukou som si stále držala kovový úlomok z niečoho, ktorý som mala zabodnutý v boku.
"Budem v poriadku len.. potrebujem spevniť. Vedela by som to spraviť aj tu, keby že mám nejaké remene a obväzy aj keď.." Prezrela som si skupinku a na chvíľku som sa zastavila pohľadom na Koboldovi. V živote som o jeho rase nepočula. Vlastne som si ho pomýlila s trpaslíkom. Až teraz som si uvedomila ten priepastný rozdiel medzi trpaslíkom a koboldom.
"Nechcem riskovať infekciu." Dodala som. Bola som predsa len Valeán, nebola som taká lemravá po fyzickej stránke ako ľudia.

Mal sa tváril sklamane, pravdepodobne kvôli tomu že to skutočne nebola letomantula, ale len obyčajná valeánka. Nie že by to nebola zvláštna a jedinečná udalosť, ale stále sa to nemohlo vyrovnať tomu čo chcel Mal objaviť. Zronene a pomalým krokom sa vydal naspäť, smerom ku koboldej osade.
Kapitán súhlasne prikývol Dagovi a valeánke pomohol na nohy.
Koboldia osada nie je ďaleko. Mala by si to vydržať. Oznámil kapitán po rýchlom prezretí jej zranení a požiadal o pomoc aj Daga. Obaja ste ju mohli podoprieť a poľahky niesť.
Problém bol s jej krídlami, ktoré boli ťažké a zároveň bola aj vyššia ako trpaslíci. Bolo to síce dievča, ale valeáni vždy vážili dvojnásobok toho čo ľudia. Bolo to predovšetkým kvôli hrubej koži, pevným kostiam, výške a veľkosti tela a hlavne kvôli krídlam. Kapitán bol silný, ale sám by ju asi neuniesol.

Po chvíľkových mukách ste sa konečne dostavili do osady. Z malých domcov vychádzali zvedaví koboldi a zo záujmom pozorovali príchodzích, teda hlavne Vyael. Niektorí boli vystrašení a stiahli sa do chalúp, zatiaľ čo ostatní sa priblížili a valeánku s údivom prezerali. Kapitán ich slušne odohnal a očami zháňal Ratnika.
Ako aj ostatní koboldi, Ratnik sa onedlho vynoril zo svojho domca a rýchlym krokom prichádzal ku vám.
Ja neveriť! Krídlená žena! Dnešok je naozaj podivný. Vyslovil s prekvapením Ratnik. Kapitána a Daga popohnal do jeho chalupy, a požiadal ich aby valeánku položili na posteľ, rovnakú na ktorej ležal Dagonith päť celých dní.
Akonáhle ste ju však zložili, drobná posteľ sa zrútila na zem.
Toť obor. Obrica! Krútil hlavou Ratnik. Pohotovo niekoľkým koboldom ukázal na kopu slamy a prikázal im aby ju rozložili na zemi.

Po chvíli už Vyael ležala na príjemne mäkkej slame a popíjala čosi, čo jej Ratnik strčil do rúk. Samozrejme, ako každá medicína, chutilo to odporne. Ale ak niečo chutí odporne, musí to byť zdravé. Dag a kapitán boli posadení v rohu Ratnikovej chalupy.
Obrica mať šťastie. Obrie šťastie! Takmer si natrhla tepnu. Mŕtva by bola, to hej. Okamžite mŕtva. Ja ju ale stabilizoval. Vysvetľoval Ratnik situáciu zatiaľ čo vo veľkom kotole, z ktorého sa parilo, niečo divoko miešal.
Kapitán premýšľal či sa valeánky opýtať čo sa s ňou vôbec stalo, no v tejto situácii sa mu to nezdalo vhodné. Ale zvedavosť ho nechcela opustiť.

Věnoval malému koboldovi, jenž jim děla průodce, ještě poslední pohled a pak si oddychl. Obouručku si zapásal přes rameno, tak že mu visela na zádech zavěšena v jednoduchém poutku. Alespoń to mu koboldi nechali. Vyprovázel jej pohledema tiše stál a přežvykoval slinu v prázdných ústech až do doby co jej zavola kapitán.
„Jistě, už jdu.“ S tím se taky rozešel k rýze v zemi a sestoupil po navršené hrabance a hlíně blíže k Valeánce, kterou kapitán podepřel a pomohl ji postavit se.
„Tak pojďme, ať tam jsme co nejrychleji. Povím Vám kapitáne, že tohle jsem v životě nezažil.“
Pomaličku ji pomáhali jít směrem k osadě. Ta nebyla blízko, ovšem jak Dag po chvíli zjistil, ruka se opět ozvala. Nést tudíž Valeánku nebyl žádný med. Právě naopak. Ikdyž byl Dagonith zvyklý na lecos a byl tvrdým trpaslíkem, tohle byla naprosto jiná bolest než s kterou se stýkal a doslova cítil jak s každým popíchnutím, které mu projelo zraněnou rukou, mu docházejí síly.

Zdálo se to jako věčnost, co Dagonith a kapitán opatrně postrkávali a podpírali Valeánku, onu bytost, která je poctila svým nepříliš pompézním, ale o to více překvapivým příchodem. Dag viděl Valeána poprvé, nikdy jim tak blízko nebyl a slyšel o nich jen párkrát na to, aby to dokázal zapomenout.
Tiše zasténal bolestí, která se jaksi nanovo rozhořela v ruce, když konečně došli do koboldí vesnice. Pozoroval ty tvorečky, kteří pobíhali všude okolo, zvědavě pohlížeje na to co přinesli do vesnice.
Spěšně s ní zamířil k Ratnikovi, který je již s přirozeným zápalem a zvědavostí vítal a jjakmile ji položili na malou postel oddychl si.
Rukou si párkrát s rukou zahýbal, ale než se stačil pořádně uvolnit, byla již Valeánka za obrovského praskotu na zemi i s postýlkou, která byla na padrť.

Pořád bez hlesu postával, než jim Ratnik pokynul aby se usadili v jeho skromném příbytku. Tiše a bez hlesu pozoroval Valeánku, kterou Ratnik pdoroboval stejné zázračné medicíně jako jeho. Pak se potichu otočil a šeptem pověděl. „A co pak? Co pak až se zotaví? Vezmeme ji sebou do Gasternu? Měli bychom tam nejdříve zajít a zjisti zda je to bezpečné. Co s ní ale bude?“ Rkou zajel pro zbloudilé stéblo slámya mezi tlustými suchými a ztvrdlými psty jej potihu zlámal. Oči přitom upíral na malého kobolda a tu podivnou příchozí. Valeánku.

Vyael

Inokedy by som určite nebola taká zhovievavá a hlavne by som im určite neverila. Teraz som ale aj tak nemala na výber práve kvôli zraneniam. Trocha zdráhavo som prijala pomoc trpaslíkom no snažila som sa ísť prevažne po vlastných.. čo sa mi samozrejme moc nedarilo. Rukami som sa zaprela o ich ramená, aby ma nemuseli niesť čisto na rukách a s jednou pokrčenou nohou som hopkala kupredu. Každý pohyb ma síce neuveriteľne bolel no musela som to vydržať. Len som dúfala, že mi ten úlomok z tela nevypadne a ja nezačnem prudko krvácať.

Cesta teda začala a nebolo to nič príjemné. Čim sme boli bližšie k dedine, tým horšie mi bolo. Adrenalín začal opadávať z tela a tým som začala pociťovať bolesti v plnom rozsahu. Okrem mračenia som sa ale snažila držať jazyk za zubami a nesťažovať si. Predsa len, aj keď som patrila k šlachte, nebola som ako oni.. toto ma nemohlo položiť. Dosť mi pomáhala predstava, ako by sa asi teraz zachoval jeden zo šlachticov, ktorých som stretávala každý deň. Toľko "ochkania" a "achkania" by tento svet ešte nezažil. Vlastne by ho títo dvaja radšej pravdepodobne nechali napospas smrti.. a tých nadávok čo by povedal..

V dedine som mala našťastie iné starosti, než sa sústreďovať na zranenia. Prezerala som si malé stvorenia, ktoré boli ešte menšie než trpaslíci a mala som pocit, že sú Valeáni snáď nejaký obri minimálne dva krát väčší než väčšina ostatných stvorení. Ako ma doniesli až do toho malého domčeka, otrieskala som si hlavu snáď o všetko, čo tomu koboldovi zo stropu vyselo. Už pri prvom pohľade mi bolo jasné že to s posteľou nebude dobrý nápad no nestihla som to ani poznamenať, keď ma tam položili. Prudké vŕzganie mohlo byť predzvesťou len jediného. Tento krát som v sebe musela zadusiť výkrik, čo sa mi podarilo len čiastočne. Nebolo to od ľaku ale od toho, že sa mi úlomok zavŕtal znova o niečo hlbšie.

Každopádne som nečakala, že budú Koboldi taký šikovný.. ako sa však hovorí, nesúď knihu podľa obalu a ja som túto chybu nemienila spraviť. Pila som odpornú tekutinu z ktorej sa mi dvíhal žalúdok a každú chvíľku ma nadúvalo. Nech už som o sebe mohla hovoriť ako o akejkoľvek drsňačke.. nebola som zvyknutá ani na normálne jedlo.. vždy to boli len nejaké dobroty, či už labužnícke alebo gurmánske. Piť takéto veci bolo ešte horšie, než si druhý krát zopakovať ten pád, ktorý som pred chvíľkou nejakým zázrakom prežila.

Kapitán pri Dagovej otázke zdvihol hlavu a zamyslene sa zahľadel von cez drobné okno Ratnikovej chalupy.
To znie ako dobrý nápad. Ale až zajtra. Ráno vyrazíme a obhliadneme Garstern, zistíme ako to vyzerá. Povedal napokon kapitán a zamračene sa cez okno znova zapozeral do tmavých mračien, ktoré sa nad lesmi zbiehali.
Búrka blízko. Poznamenal Ratnik potichu, zatiaľ čo na svojom stolíku drtil akési žlté a červené listy z rastlín. Kapitán iba súhlasne prikývol a pod nosom si ticho hundral o zlom znamení.
Po tom ako Vyael vypila tú hnusnú tekutinu, pocítila že jej viečka oťaželi. Pomaly, ale isto ju opúšťala všetka sila, až sa jej napokon zahmlelo pred očami a tvrdo zaspala.
Ratnik ju teraz mohol bez problémov a bez jej bolestného stonania prezrieť.
Krídlá žena z mesta padla. Letúceho mesta, na oblohách. Povedal Ratnik zatiaľ čo pozorne zisťoval rozsah zranení ktoré Vyael po dopade utŕžila.
Nie jediná. Do okolia pospadalo pár iných aj. Daktorí žiaľbohu neprežili to. Daktorí unikli, po vlastných. Dodal smerom k Dagovi a kapitánovi.
Kapitána to zaujalo. Bolo ich viac, Valeánov? Skutočne?
Ó, áno. Aj úlomky z mesta. Jeden doniesli naši, do skladu.
Na to kapitán len poznamenal, že by to Vyael mohlo zaujímať. Nie však teraz, teraz tvrdo spala. Ratnik konečne skončil v prezeraní Vyael a pousmial sa.
Obrica prežije to. Ale pár dní, to mať musí. Rozhodol napokon a vrátil sa k svojmu stolíku, kde pripravoval medicíny na liečenie. Nad ohňom v hrnci sa mu topilo prasacie sadlo. Do hrnca vhodil rozdrtené byliny a kvety, a začal miešať. Dvakrát do hrnca vlial vodu, a jeho obsah ochutnal. Pre seba si prikývol a horúcu kašu z hrnca prelieval z misky do misky, kým nebola ako tak vlažná. Podišiel k Vyael, touto masťou jej natrel okolie miesta, kde mala zabodnutý úlomok. Následne jednou rukou kritické miesto stlačil a druhou opatrne a pomaly vyberal úlomok. Z rany sa začala hrnúť krv, no tá bola zázračne zastavená Ratnikovou masťou. Zdalo sa akoby tá masť krv odpudzovala. Krvi však bolo skutočne priveľa a tak sa jej podarilo prejsť aj cez masť. Po koži však tiekla veľmi pomaly, teda aspoň tam kde bola masť natretá.
Ratnik v rýchlosti do misky, kde mal masť, vložil hrubý kus látky a túto látku priložil na ranu. Nebolo ju treba obväzovať alebo akokoľvek uchycovať, lebo látka sa na koži zachytila sama. Zdalo sa, že masť má aj lepiace účinky.
Kapitán sa tváril udivene.
Nikdy som niečo také nevidel. Tá masť, neuveriteľné. Pre vojakov...
Ratnik iba pokrútil hlavou. Nie na boj... je na liečenie. Nikdy na boj. A teraz von, von... operovať musím, rýchlo. Povedal Ratnik a vyprevádzal pohľadom Daga aj s kapitánom.

Pred chalupou sa kapitán poobzeral po okolí. Akonáhle si overil, že vás nikto nepočúva, Daga chytil za rameno a priblížil sa k nemu.
Videl si to? Mohla by to byť obrovská záchrana, pre mnohých! V Garsterne sú stovky zranených. Potrebujeme ten recept. Povedal kapitán potichu a znova sa paranoidne obzrel za rameno.
Opýtame sa ho alebo... si ''požičiame'' jeho zápisník? Pod jeho postelou, leží tam taká malá knižka. Obávam sa že ak nám odmietne dať recept, knižku schová tiež.

Souhlasně přikývl a podíval se na Ratnika, který začal s léčením Vyael. Poté následoval naprosto bez hlesu, lámaje stebélko slámy mez prsty, hledíc na oblohu skrz to prťavé okénko. Doufám, že Gastern bude v pořádku. Jestli jej ti elfové... Nechci to vědět. Dnes to nějak přečkáme, bouřka musí být krátká abychom zítra prošli. V bouřce ani náhodou nepůjdu, ještě ke všemu přes les plný nekromantul. Né že bych se bál, ale riskovat další zranění nehodlám. S tím zmačkaný kousek zlatavého stébelka vyhodil.
Ratnik mezitím začal s přípravou na léčení. Již od počátku co začal neutekl Dagovému zvědavého pohledu, kterým jej trpaslík obdarovával. Bylo jich víc? Co se tam mohlo stát? Kus města? Mohli bychom ho vidět? Přecijen tohle se nestává každý den a vidět něco takového by bylo úžasné. Řekl nakonec Dag zvědavě. Popravdě, jestli ona přežila pád z tak obrovské výšky, tak městu se jistě taky nemohlo nic vážného stát? Muselo být určitě z nějaké podivné látky, nějakého vzácného kovu a kdo ví z čeho všeho? Kamení přece jen tak nelétalo a už vůbec ne samovolně. Otočil se na kapitána a pravil pozdviženě, ovšem tiše, kdyby náhodou ta Valeánka poslouchala.. Vyhazovat tolik těch létajících podivínu i s kusem města? Tohle určitě nebylo žádné svrhávání zločinců, o kterém jsi povídal. Tohle mi příjde divné a to Valeány znám pouze pár chvil.
S tím se opět otočil k Ratnikovi. Pozoroval jeho počínání, kterak ochlazoval tu podivnou kaši, přeléváním z misky do misky.

Jeho počínání bylo prazvláštní. Vše dělal s jistou elegancí a Ratnik musel být určitě zkušeným lékařem. Kde se to asi naučil? Dag měl v hlavě mnoho otázek a bylo jich ještě více, potom co mast přiložil na Valeánčino tělo a utlumil tak krvácení. Mast odpuzovala krev jako olej a mazivo vodu a nepropouštělo nic. Drželo se kůže jako smola, když jdete borovým lesem a otřete se o strom, nebo neopatrně drcnete do jedné z kádí, kterých bylo ve věžích Gasternských hradeb hned několik. Údivem se podíval na kapitána, jenž zřejmě taky sdílel jeho nadšení. Ovšem to opadlo, ihned co kapitán otevřel ústa. Ratnik jejich myšlenky a nápad rychle svlažil.
Dag pak stačil jen kývnout a vstal. Podíval se zadumčivým a trochu podmračeným pohledem k němu a pak ještě jednou na Ratnika, který je pohledem vyprovázel ven. Bylo to proto že jej nakrkli díky té hloupé větě, nebo opravdu potřeboval klid. Neptal se. Poslušně vylezl ven před chatku a podíval se na nebe.

To potemělo, zbíhaly se na něm mraky a vzduch se citelně ochladil. Bude přeci jen pršet? Dag pohodil hlavou a podíval se na kapitána. Ruce si založil v bok a netrpělivě postával na místě. Měl podobné mýšlenky jako jeho kapitán, ne-li přímo stejné. Napadalo jej to samé. Zjistit tu mastat a pomoci tak trpaslíkům. Bylo by to úžasné, přímo zázrak a životů, kterých by přitom ušetřili by mohlo být snad statisíce! A co pak ve válce? To by lidi jen hleděli kolik mužů se zpátky vrací z polních ošetřoven, rozsekat jim ty dlouhé obličeje. Přikývl a tiše dodal. Viděl, bylo to šílené. Nic takového jsem ani ve snu nenašel. S tím by se daly udělat zázraky a co teprve na bojištích či přímo v Gasternu.
Pak popošel pár kroků dále od chatky a podrbal se na zátylku. Mám ale pochyby. Něco mi říká že bychom neměli zneužívat jejich phoostinosti a ač tohle nemám ve zvyku. Nevím či bych byl schopen to udělat. Radši bych se ho zeptal. I kdyby s námi měli koboldi jít do Gasternu a pomoci našemu lidu přímo a bez receptu. A navíc, pokud by to zjistili, co by pak s náma bylo? Pořád jim a hlavně mu vděčím za svou záchranu. S tím si odplivl a podíval se po ostatních. Koboldi byli všude, měli zde strávit ještě nejméně jdnu noc a pak ta Valeánka. Jaká to podivná schoda náhod.
Zkusme nejdříve najít Mala a požádat jej jestli by nás zítra nedovedl ke Gasternu a pak zase zpět. Poté bychom se vrátili i s Valeánkou, sice nevím co ta bude u nás pohledávat, ale pořád to bude lepší než žít u lidí.

Kapitán sa zatváril neisto a bolo očividné že urputne premýšľa. Napokon však len prikývol na súhlas.
Máš pravdu. Vôbec nám nemuseli pomôcť. Mal... mal by som si to viac vážiť. Povedal kapitán a oprel sa o stenu Ratnikovej chatky.
Ale posnažím sa to od neho získať, nech ho treba akokoľvek presviedčať. A ty mi pomôžeš. Dodal kapitán naliehavo. Na Dagov návrh nájsť Mala len znova prikývol a obaja ste sa ho vydali hľadať. Niekoľko obyvateľov osady vás nasmerovalo do jednej z väčších budov v osade, ktorá podľa všetkého slúžila ako uzavreté skladisko alebo stajňa. Viedli do nej veľké krídlové dvere.

Mal aj s niekoľkými inými koboldmi stáli vnútri a pozorovali akúsi zvláštnu vec umiestnenú v strede miestnosti. Zdalo sa že je to jeden z úlomkov, ktoré dopadli do blízkych lesov aj spolu s valeánmi. Tento objekt sa ale nezdal ako obyčajný kus kameňa, to rozhodne nie. Bol to akýsi ružový kryštál, ktorý sa v žiare pochodní divoko ligotal desiatkami farieb. V jadre kryštálu bolo čosi guľaté, no nikto ten objekt nedokázal rozoznať.
Kapitán zo záujmom obišiel celý kryštál a pozorne ho prezeral, no napokon len mykol plecami.
Netuším čo by to mohlo byť. Nejaký zdroj svetla? Dag? Napadá ťa niečo? Spýtal sa kapitán a pokračoval vo zvedavom obzeraní objektu.

Trpasík si odplivl a kývl. Jistě že ti pomůžu. Nejde tu o mně nebo tebe ale o Gastern a ten je pro nsá klíčový. Tedy doufám že stále bude. Zakroutil hlavou. Připředstavě že by již Gastern, něm být tím stejným Gasternem. Že by padl do rukou elfům, či by jej uprchlíci nadobro pohltili... Tahle válka byla příliš zlá a strašná. I když se města přímo netýkala, hlad a zmar, který sebu nesla vyhnal tisíce uprchlíků z řad jeho lidu a uvrhla je v náruč těm nejhorším nemocem, proti kterým ani trpaslíci nic nemzohli. Vrhla je do víru útrap, hladomoru a bezmoci. Tak jako to lidé ždycky uměli. Vždycky byli jen špínou na tomto světě, smítkem, který šířil nákazu a ničil vše co mu stálo v cestě.
Nenávist, která v něm rostla byla den ode dne stále větší a větší až občas cítil že pro ni již ve své mysli nemá místo. Zavřel oči a oddychl si. Nemohl již dále na dtěmito věcmi uvažovat, vždy jej to rozhodilo, rozmetalo všechny myšlenky a pocity a uvrhlo do víru zloby a nenávisti. Znovu si odplivl a podíval se na kapitána.
Od doby co jej poznal s ním zažil mnoho dobrodružství, které se zapsala do jeho paměti, ale někdy by si nedokázal představit něco tak strašného jako to co se odehrálo pár dnů zpět.

Udělal několik kroků stranou a kývl, museli najít Mala. Cestou se snažil zapomenout na to vše co se událo. Snažil se najít řešení a vytěsnit z hlavy tu nenávist, která se obracela nejen vůči lidem i jemu smaotnému.
Pomalým krokem došel až ke skupince koboldů, kteří postávali okolo a zjevně se věnovali nějaké činosti, kterou Dagonith nedokázal blíže určit. Optal se jich kde by mohli najít Mala a když je jejich reakce nasměrovali k podivné budově, vzdáleně připomínající sýpku či sklad.

Za křídlovými dveřmi bylo mnoho harampádí a věcí, všechny poklady co koboldi nanosili do cvesnice a mezi nimi, zhruba uprostřed postával veliký kus čehosi co připomínalo krystal. Dagonith se zvědavě podíval na koboldy a pak na tu podivnou věc. Rázem zapoměl na všechny ty zatracené starosti a vzpoměl si na oborvská létající města, o kterých mu kapitán vyprávěl. Ta Valeánka.. Mohla by přeci o tom všem vědět dost. Jenže teď byla v bezvědomí potřena tou úžasnou mastí v rukou toho nejlepšího chirurga, který ji mohl dopřát léčbu zde. Venku za hradbami Gasternu.
Dag si pomyslel že vlastně nemusel již ruku vůbc mít nebýt právě Ratnika a koboldů a s léčbou v Gasternu by dozajista zemřel. Pohlédl zpět na mihotající se krystal a opatrně se jej dotkl a zadíval se dovnitř. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Vypadá to fantasticky. Možná že ta valeánka bude vědět více. Proč by ale padaly kusy města? Otázal se, podíval se pak na koboldy, zapomínaje co zde vlastně původně chtěli. Znovu se otočil k podivnému kameni a zahleděl se dovnitř, do hlubin krystalu. Vypadá to zvláštně. To uvnitř. Zřejmě tam něco je. Nemyslím si že to bude zdroj světla. Spíše to vypadá jako nějaké zařízení. Akorát že netuším k čemu by mohlo být. Proč by byly v krystalech podivné předměty? Držel jsem jich pár a nikdy v nich nic nebylo. Tenhle je tutově jiný, mohli bychom se zeptat té Valeánky až se probudí. Třeba o tom bude vědět více.