Legenda o Strážcích severu

Ezrol'garaz - bůh ledu. Takto nazývali prastaří Seveřané mocného draka, který pravidelně sužoval jejich vesnice. Přilétal vždy ve chvíli, kdy zima měla být obvláště tuhá a vyžadoval mnoho skotu k ukojení svého hladu. Kdo mu nevyhověl toho stihla rychlá smrt. Ta stihla i mnoho těch, kdo mu vyhověli, neboť v kruté zime je připravil o mnoho zásob. Celé vesnice takto během zimy zcela zanikly, nebo přežily jen se štěstím. Nakonec ale došla Severnímu lidu trpělivost. Všechna znamení předvídala, že nadcházející zima bude nejhorší za poslední desítky let. Všichni lidé připravovali zásoby, ale všichni věděli, že to znamená přílet Boha ledu. Proto se mnoho vesnic spojilo, cvičili vojáky, připravovali zbraně. Jejich cíl byl jednoduchý - porazit boha ledu, nebo mu alespoň ukázat, že by měl hledat snadnější cíl svých loupeží. O tom co se stalo potom není moc známo, neboť nikdo nepřežil, aby o tom vyprávěl. Když zima skončila tak se mnoho lidí z jiných vesnic šli podívat na místo, které se mělo stát místem smrti Boha ledu. Nalezli však jen zmrzlá těla desítek válečníků, vypleněnou vesnici a stopy bitvy. Ve vesnické kronice byl narychlo načmáraný krátký zápis "Jak pošetilo bylo myslet si, že zvládneme bojovat s Bohem severu, jedním přeletem smetl naší obranu, není nám pomoci." A tak terorizování drakem trvalo dalších 12 let, než se na Seveřany konečně usmálo štěstí. Osud, nebo zvláštní náhoda, vyplavily poškozenou válečnou galéru na břehy Severních zemí. Na její palubě bylo 72 mužů a 12 žen, žoldáci, jejichž loď byla poškožena v bitvě. Byli by umrzli na pobřežích, kdyby je Seveřané včas nenašli a nezachránili. Nakonec byla uzavřena smlouva. Žoldáci do zimy připraví zemi na boj s drakem, na oplátku dostanou kůže, jídlo, vše co potřebují k přežití na krutém Severu. Stovky vesničanů se přidaly k žoldákům, jako pomocná síla, nebo jako rekruiti. Během městíců co následovali vzrostlo mnoho opevnění, strážných věží, ale vzrostla také schopnost vesničanů bránit se. Nakonec přišla zima a na jejích křídlech přiletěl také postrach Severu. Všude kam přiletěl ho vítala jen salva z luků, světelné majáky varovaly ostatní vesnice. Nakonec ho žoldáci sevřeli ze všech stran, jejich obléhací zbraně mu potrhaly křídla a zaplavily ho vlny bojovníků. Bitva trvala hodiny a mnoho udatných mužů i žen v ní nalezlo svůj konec. Když vše skončilo byl drak mrtev, hrozba zanikla. Z vděčnosti byl žoldákům dán titul Strážci Severu. Oni i jejich potomci se stali mocnou organizcí, která bránila Sever až do doby, kdy tamní civilizaci smetla obrovská vlna, která se přelila přes celou zemi. Společně s ní zanikli i Strážci Severu...

Alespoň to trvdí legenda. Malá skupinka strážců totiž byla v této nešťastné době na průzkumu jedné z nejstarších pevností celé země - Ledové citadeli. Ta byla už tehdy nesmírně stará a její vysoké zdi odolaly síle vlny. A této pevnosti se zachránilo vše, co zbylo z kultury Severu. Během let se zde shromáždili všichni, kteří přežili hrůznou katastrofu a shromáždili zde vědění a historii, vše co přežilo katastrofu. A do dnešních dnů je Ledová citadela odkazem Seveřanů, dávné kultury, kterou smetla přilivová vlna a která by zanikla již dávno předtím, kdyby nebylo šťastné náhody, která vyvrhla hrstku mužů a žen na neznámé ostrovy.