4|A|9999

Bergil

Víte slečno Ulo, když jsem prohledával trosky našel jsen nějaké dokumenty, trochu jsem si dovolil je pročíst. A našel jsem tam něco co by vás asi mohlo zajímat, přesto si nejsem jistý, zda vám to můžu říci... řekl jsem a poškrábal se za uchem. Zřejmě to byl také důvod, proč jste žila celý život v klášteře... ujasnil jsem to trochu. Cítil jsem se trochu špatně, nevěděl jsem, zda jí to mám říct, ale například já bych to vědět chtěl být jí...

Ula (znova :-D)

neměla, co by na to řekla. Hleděla na Bergila tázavě, i když to neznamenalo, že by to chtěla slyšet, spíš se divila, proč jí něco takového říká. Její minulost pro ni nebyla důležitá právě teď... Nikdy se moc nezabývala tím, že její praví rodiče ji dali z nějakého důvodu vychovat klášteru, jestli jsou mrtví, jestli ji nechtěli, jestli si ji nemohli nechat... Její rodina byla zde a to bylo pro ni jediné, na čem záleželo. Tedy... teď už zde nebylo a důležité bylo ji najít! I tak ale čekala, co jí Bergil řekne. Mohlo by to být zajímavé a odvést její pozornost od toho, co se právě teď kolem dělo...

Bergil

No, nejspíš nevíte, že jsem svého času byl dědicem pevnosti Brighlight, můj otec byl největším zastáncem starého krále a stál při něm až do konce. Byl jsem tehdy ještě chlapec, ale pamatoval jsem si královskou rodinu, matně. No a jakmile jsem vás spatřil, tak jsem věděl, že jste mi podobná, popravdě... jste celá svoje matka. Ach jistě, musí to být matoucí, ale věřte mi, že jste poslední žijící potomek královské Rodanské linie... řekl jsem s patřičným tónem v hlase. Pro jistotu jsem kývnul na jednoho ze svých nohsledů aby chytal Ulu, kdyby omdlela