4|A|9999

Ula

Už se jí nechtělo plakat. Byla sice smutná, ale prostě už toho naplakala tolik v posledních dnech, že na to neměla nějak sílu. Utřela si tedy oči a nos, pohladila Šmudlinku a rozhlédla se kolem. Viděla to, co před tím. Rozvaliny svého domova. Tady tedy už útočiště nenajde.
Nevěděla, zda by přežila sama, zda by se jí podařilo si najít jiné útočiště. A ti zlí lidé? Co když by přišli zase a nebyl by tu bratr Moss, aby ji poslal do bezpečí? Co by dělala potom? Vzpomněla si na dýku a zvedla ji opatrně, aby neupustila kočku, ze země, kam jí spadla. Bylo to ale jen takové gesto, asi by ji dýka moc neuchránila, i kdyby s ní dokázala zacházet.
Odvrátila oči od spáleniště kolem a upřela je na Corwina. Byl to v podstatě jediný člověk, tedy elf, kterého mimo klášter znala, tedy kromě Bergila, ale ten tu teď nebyl. Neměla na koho jiného se obrátit, a tak se dívala na něho. Ten pohled byl jasný. Ptal se, zda se jí ujme a ochrání ji před zlým světem... i když nevěděla, proč by to měl dělat. Neznala podrobnosti o jeho minulosti, jen věděla, že na ni byl hodný a že nechce být sama, protože se bojí.

Corwin Swiftwind

Ucítil dost známý pocit. Jako by se na něj někdo díval. Už byl na světě nějaký ten pátek a tenhle pocit zažíval dost často. Obrátil se a zahleděl se na Ulu. Chvíli se jí díval do očí. Empatie už udělala svoje. Natáhl ruku směrem k Ule. Bylo to gesto, kterým naznačil, aby se za tu ruku pevně chytila a jen tak jí nepustila. Snažil se usmát, aby se nějakým způsobem pokusil zlepšit tu situaci, ve které teď byli. Samozřejmě, že to nemohlo zabrat, sám se teď cítil hrozně, ale musel to udělat kvůli Ule. To, jak na tom byla ona, se nemohlo rovnat ani z daleka jeho stavu. Opravdu zažíval něco jako potřebu. Potřebu postarat se o tu dívku, která teď přišla o domov.

Ula

se dívala na elfovu ruku a v duchu pocítila jakousi jiskřičku. Jiskřičku naděje, že tohle snad přece jen není konec a že i z téhle situace se najde nějaké východisko. Po chvíli natáhla ruku a váhavě se chytla Corwina. Vstala, přičemž v druhé ruce pořád držela kočku, a teď už jen čekala... kam ji elf zavede. V tomhle neznámém a zlém světě, který ještě předevčírem neznala, nedokázala sama udávat směr. Ale byla velice vděčná, že je tu někdo, koho se může držet.

Bergil Brighlight

Prohledal jsem ruiny. Bylo to smutné hledání. Našel jsem několik starých, napůl ohořelých knih, nějaké staré svitky. Zřejmě to všechno nanosili na jednu hromadu a zapálili. Začal jsem se v nich přehrabovat. Všechno co mělo nějakou cenu samozřejmě odnesli. Vrátili se také ti, které jsem poslal, aby pohřbili mrvé. Bylo tu 7 "těl". Pravděpodobně zbytek populace odvedli do otroctví, nebo do vězení nebo tak něco. Pokud jich tu nebylo jen 7 což se mi nezdálo. Bylo stále možné, že alespoň někdo zůstal naživu. To byla dobrá zpráva. Ačkoliv jsem jim nezáviděl jejich osud...

Corwin Swiftwind

Vůbec nevěděl, co by teď měl dělat. Vstoupil do Bergilova odboje, ale to bylo v době, kdy tu byla ještě minimální jiskřička naděje, že klášter může být nepoškozen a všichni v pořádku, takže by se Ula měla kam vrátit. Ula pořád nebyla v úplném bezpečí. Tady na Myrdonu rozhodně ne. Věděl, co musí udělat. Zároveň by při tom mohl získávat pomoc od světa při boji proti Charnu. Ano, tohle byla ta cesta, kterou se s Ulou musel vydat. Potřeboval ale koně. Rozhodně by nebylo od věci ukrást koně z Charnovy stáje. Corwin chtěl totiž cestovat - do Athralu. Athakra byla krásná vesnička. Klidná a bezpečná. Tam na Corwina Ula mohla počkat až se vrátí z bitvy s Charnem. Tou dobou by se už mohl odboj znovu rozrůst. Otočil se znovu směrem ke klášteru a čekal na Bergila.

Bergil

Prohledal jsem svitky a spálené knihy a dozvěděl se leccos zajímavého. Resp. fragmenty zajímavých věcí. Muži zatím vykonali pohřeb. Čas mezitím trochu pokročil. Svolal jsem všechny svoje rozptýlené muže a vydal se zpět za Corwinem. V hlavě se mi honily různé věci, nedařilo se mi je urovnat. Pořád jsem chtěl plánovat velké bitvy a svržení Charna, ale nebylo jak. Musel jsem se soustředit chvíli na přítomnost. Rozhodně jsem plánoval varovat ostatní kláštery, pokud nebylo příliš pozdě. Když padl jeden, mohly všechny. S těžkou hlavou jsem se vrátíl ke Corwinovi a Ule

Corwin Swiftwind

Byl si vědom toho, co Bergil viděl na klášterním dvoře. Rozhodně to nemohl být příjemný pohled. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. "Bergile, nečekejte na mě, pokračujte v tom, co jste dělal do teď. Hledejte ty, co se budou chtít postavit proti Charnu a shromažďujte je. Slibuji, že se vrátím hned, jak to bude možné a jak to u nás elfů bývá - v tu nejvhodnější chvíli. Tedy, alespoň se to říká." Přišel k Bergilovi a podal mu ruku. "Brzy se společně postavíme despotovi a vyhrajeme." Bylo jasné, že se Corwin loučí, alespoň pro teď. Měl teď důležitý úkol, zachránit život jedné malé dívky, která se elfovi do cesty připletla jen malou náhodou. Nebo snad ne? Na tom nezáleželo. Byla tu a Corwin slíbil, že jí ochrání. Byl to důležitý cíl, který musel splnit za každou cenu.

Ula

neříkala nic, jen se zmateně dívala na oba muže. Nevěděla, jestli zůstane nebo půjde s Corwinem někam pryč, jelikož se očividně loučil. Nechtěla pryč, ale asi do toho neměla moc co mluvit. Proto tedy jen zůstávala ve střehu a snažila se pochytit co nejvíc z jejich rozhovoru bez toho, aby to vypadalo, že se k nim vtírá.

Bergil

Vzdychl jsem. Takže zase odcházíte jo? No bránit vám nebudu, pokud se vrátíte v podobné situaci jako posledně tak to nebude tak špatné. řekl jsem. Pak jsem se tak zvláštně podíval na Ulu, ale neřekl jsem nic. Povězte, slečno Ulo, vím, že je tohle těžká chvíle, ale co si pamatujete ze svého dětství? zeptal jsem se najednou. Byla to bezesporu zvláštní otázka, ale musela mít nějaký důvod.

Ula

"He?" udělala Ula překvapeně, když se najednou ozvala otázka mířená na ni, navíc s dost zvláštním obsahem. Ale byla bezelstné dítě/pubescent, pokusila se tedy odpovědět co nejlépe. "No... co si pamatuju, celý svůj život jsem prožila tady. Pamatuju si, že mi bylo smutno, tak mi pořídil bratr Moss Šmudlinku, abych si měla s kým hrát. Potom jsem se hodně učila a chodila poslouchat moře, meditovat..." Na její tváři byl vidět smutek, přesto se snažila vybavit si co nejvíc detailů. Když si to takhle vybavila, všechno jí to zase připadalo blízké.