4|A|9999

Zexom Orwortai

Vykračoval som si kade ma nohy viedli a pozeral som na všetko okolo seba s otvorenými ústami. Cítil som sa tak malý oproti tomuto svetu. A toľko farieb! Bola to nádhera, akú som v živote nevidel. Popravde, boleli ma z toho oči a tak som sa snažil udržať v tieňoch.
Neuveriteľné. Toto pred nami tí starí Tanbréni tajili!
Išiel som ďalej a ďalej... Netušil som kam idem. Zdalo sa že tento svet nemá konca...
Po chvíli však začiatočné nadšenie opadlo.
Kam... kam teraz vlastne pôjdem? Čo budem robiť? Je tu vôbec ešte niekto okrem týchto zvláštnych tvorov ktoré neovládajú Tanbrénčinu?
Povzdychol som si. No čo... jediné čo mi ostávalo bolo ísť ďalej a ďalej, slepo ďalej. Avšak, stále som sa obzeral. Cítil som sa nesvoj.

Dlouho však Zexom na nohou nestál. Na kolena ho srazila bolest ze zad. Ten nůž, kterým ho jeho věznitelé bodli, nejspíš nebyl nejčistší a do rány se začala dostávat infekce. Viridisium byl mocný krystal, ale jako celek. Úlomky byly silné jen v jeho blízkosti. Ten Zexomův byl rozhodně dost silný na to, aby si tady venku dokázal udržet svoji mladou podobu. Tedy, těžko říct, co se stalo tomu muži, který byl se Zexomem ve vězení, ale soudce říkal, že nebyl o moc starší než Zexom. A neměl krystal, takže se mu to muselo stát kvůli tomu. Na Zexoma ale začaly přícházet všechny klasické potřeby obyčejného člověka. I když né v takové síle, jako u běžných lidí, co dloho nejedli a nepili. Měl žízeň, hlad a dost ho bolela rána na zádech.

Zexom Orwortai

Č-čo sa to deje? pomyslel som si zhrozene.
Začal som pociťovať pocity, ake som nikdy predtým necítil. A nebolo to príjemné. Nevládal som prekladať jednu nohu cez druhú, začalo mi škvŕkať v žalúdku a v hodle som mal úplne vyschnuté.
Dopekla... toto nie je dobré... je to efekt tohoto sveta... alebo...?
Vytiahol som si z nohy svoj kryštál a pritisol si ho k hrudi. Áno, to môže byť ono. Môj kryštál nemá dosť sily. A ešte... to bodnutie...
Srdce sa mi napĺňalo nenávisťou. Nenávisťou na všetkých čo ma vyhostili a čo ma doslova bodli do chrbta. Mal som ale iné starosti.
Snažil som sa porozhliadnuť po okolí. Moje inštinkty nado mnou preberali kontrolu. Snažil som sa teda podvedome nájsť nejaké jedlo a pitie.

Docela pěkný kus od Zexoma bylo menší jezero, ve kterém bylo dost špinavé vody. Ale k jídlu nikde nic nebylo. Nesměl to ale vzdát? Když se dostal sem. Vypadalo to tu jako v ráji oproti těm jeskyním. Kdyby to teď vzdal, k čemu by to všechno bylo?
Dostat se k tomu jezírku a napít se teď byla priorita, pokud tedy nechtěl udělat něco jiného. Třeba si opravdu věřil na to, že se dokáže dostat někam dál bez pití a jídla.

Zexom Orwortai

Zbadal som to jazierko, plné dosť nechutne vyzerajúcej vody. Ale čo, to že umriem na nejakú otravu bolo lepšie ako keby som mal umrieť hneď teraz od smädu.
A tak som sa k jazierku rozbehol, s vypätím všetkých síl. Sily ma rýchlo opúšťali a to bodnutie v chrbte ma stále viac a viac pálilo.
Nie... nesmiem zomrieť! Nie teraz... Ja... Nechcem... Zomrieť!!
Ak sa mi tam teda podarilo dobehnúť, tak som hneď začal piť.

Jasmine Loveheart

Z dálky pozorovala muže, který se skláněl k jezírku. Vypadal velmi hladově. Seskočila ze svého koně a uvázala ho ke stromu. Pomalým krokem se vydala k onomu muži. Už z dálky bylo vidět, že je velmi bledý a vypadá o dost jinak než obyčejný člověk, jakým byla třeba Jasmine. Měla trochu strach, mohl to být klidně někdo opravdu zlý! Ale ona nebyla ten typ člověka, který by se mohl dívat, jak někdo trpí nebo nad tím mávnout rukou. A právě tohle jí vedlo blíž k němu. Rozhodla se promluvit, aby si jí už všiml. Pořád byla ještě docela daleko, takže kdyby na ní chtěl třeba zaútočit, mohla utéct. "Pane? Jste v pořádku?" Promluvila nejdříve docela tiše, ale slyšet jí rozhodně bylo.

Zexom Orwortai

Vyľakane som sa mykol a zabehla mi voda.
Pozrel som sa že odkial išiel ten hlas... A uvidel som bytosť, ktorá bola podobná mne... ale rozhodne to nebola Tanbrénka. Oči mala úplne iné ako ja, takže som to podľa toho poznal.
Kto ste? opýtal som sa. Môj dych bol dosť rýchly a výraz prekvapený. Nečakal som že v Práznote budú žiť nejaké tvory podobné nám. A hlavne, nevedel som čo od nich čakať. Preto mi na tvári bola vidno ostražitosť a nedôvera.

Jasmine Loveheart

Když se na ní podíval, byla už blíž. Když Zexom spatřil Jasmine, mohl vidět opravdu krásnou dívku. Poprvé v životě spatřil člověka. Měla dlouhé rozpuštěné hnědé vlasy, modré oči, menší nosík a plné rty. Byla menšího vzrůstu a dost hubená. Při pohledu do jeho očí se na chvíli zastavila a nic neříkala. Tohle rozhodně nebyly lidské oči. Ale.. Možná že byl jen nemocný. Možná člověk vůbec nebyl. Bylo to velmi pravděpodobné. Koukala na něj, bála se. Ale co když bezdůvodně? Nevěděla ale co říct, tak tam prostě jenom stála a čekala.
"Já." Vypadlo z ní nakonec, ale znovu se zasekla. "Já-á-asmine Loveheart" Představila se a lehce se uklonila. "A co-kdo jste vy, pane?" Zeptala se rozpačitě.

Zexom Orwortai

Zexom povedal som stručne. Uvedomil som si že o sebe vážne nemám náladu hovoriť, tak som dúfal že sa nebude moc pýtať...
Čo je toto za krajinu? Kde teda približne som? spýtal som sa.
Poprebiehalo mi v hlave zopár myšlienok. Povedal som si, že sa nebudem pýtať divné otázky typu "Koľko tvorov vášho druhu existuje". Aj keď som mal fakt veľkú chuť sa to spýtať.
Zaškvŕkalo mi v bruchu. Ak sa mi ju podarí neodstrašiť, tak mi možno dá aspoň najesť... pomyslel som si. Keď sa najem, možno sa mi to zranenie zahojí... Virisidium má možno menší efekt, ale stále ho má. Musí.