Prolog: Pohleď do tmy!

Ach ano, Tanbréni! Vzpomínám si na ně. Byli zvláštní, nikdy by mě nenapadlo, že to v dávných dobách byli lidé; ano, podobali se člověku, ale bylo na nich něco jiného, zvláštního a jedinečného. Jednoho jsem znala.. Jmenoval se..

Isaraectes, kamenné město jehož historie není zase tak dávná, ale pokud jste v něm žili, připadalo vám tak starodávné, že jste se ani trošku nemohli cítit mladě. Někteří Tanbréni zde žijí od těch počátků, kdy se město začalo budovat. V čem bylo kouzlo jejich dlouhověkosti; ne to není správné slovo; nesmrtelnosti! Ano, to je to slovo, které bych měl použít, Tanbréni zde objevili obrovské tajemství, které země tajila před všemi rasami mnoho tisíců let.
A tady je! Zelený krystal Virisidium. To on jim dodává nesmrtelnost, neúnavnost; a žádný hlad, který není potřeba zahánět jídlem a žízeň, kterou není potřeba zahánět pitím! Tanbréni jsou očividně spokojení s tímhle životem, který zde našli. Měli štěstí a nebo smůlu?

"Vrah!!" Ozvalo se ozvěnou v dlouhé; temné chodbě a rozléhalo se dál a dál. "Chyťte vraha!" Následovala další ozvěna a chodbou proběhla první temná postava. Chvíli po ní proběhli další 4. Podle stavby těla to byli určitě muži, tři byli statní a velcí; ten čtvrtý byl o něco menší, ale za to rychlejší, proto běžel v čele. Vypadalo to, že se někoho snaží chytit. "Zexome Orwortaii, stůj! Vrahu ženy!" Křičel ten, co byl ve vedení skupinky. "Nemáš kam utéct, chytíme tě a budeš souzen!" Dodal jeden ze tří větších mužů. Proběhli chodbou do větší haly, kde bylo několik dalších Tanbrénů. Ti se okamžitě stáhli ke zdi a napjatě pozorovali celou situaci.

Zexom Orwortai

Bežal som bezcielne dopredu, ako som najrýchlejšie vedel. Bol som celý od krvi. Od krvi ľudí, ktorých som pred chvíľou pozabíjal. Stále som si nevedel úplne uvedomiť, čo som spravil. Môj mozog bol akoby v tranze a ja som sa choval inštinktívne. V hlave som mal hrozný zmätok. Zabil som niekoľkých Tanbrénov. Zabil. Zabil!
Odstrkoval som z cesty ostatných, ktorých som mal v ceste. Bežal som ďalej a nezastavil som sa. Chcel som od toho vŠetkého utiecť... od toho čo sa stalo... od toho čo som spravil. V mysli sa mi objavovali obrazy mojich rodičov... Aká bude asi ich reakcia? Určite mi neuveria... nikto mi neuverí ako to bolo. A všetci videli ako som zabil ďalších ľudí... A áno, to bola pravda, ich som zabil. Ale nechcel som. Priplietli sa do cesty...

Z přemýšlení nad tím, co strašného udělal, Zexoma vytrhlo to, že se před něj někdo postavil a pěstí ho srazil k zemi. "Zůstaň ležet!" Byl to obrovský Tanbrén, který vážně vypadal jako někdo, kdo většinu času tráví tím, že na sobě pracuje. V tom k Zexomovi a té gorile doběhli ti čtyři. "Joenele!" Vykřikl ten menší v čele skupinky. "Vidím, že se ti jej podařilo chytit." Obrátil se k Zexomovi a ukázal na něj. "Půjdeš s námi a budeš souzen!" V tom udělal krok vpřed jeden z těch větších mužů. "Navrhuju trest smrti! Za zabití ženy!" Další se toho hned chytil. "Byla to jeho milá a on jí zabil, to je určitě trest smrti." A nakonec ten třetí. "Já bych ho nechal hnít někde ve vězení, aby do konce věků zpytoval svědomí za to, co udělal." Joenel šlápl svoji obrovskou nohou na Zexoma a držel ho tím u země. "Hm!" Vypadalo to, že ten menší Tanbrén nad něčím přemýšlí. "Nakonec, to co s ním bude, rozhodne soudce. A já, Trewer Roisel, mu něco navrhnu!" Na konci věty se tiše a zlomyslně zasmál. Pak přikázal Joenelovi, aby Zexoma svázal a nesl za ním. Joenel Zexoma nesl dost hrubě, měl sílu, to se muselo nechat. A něžnosti taky moc nedostal; vlastně, možná to dělal schválně právě proto, že se ze Zexoma stal během chvíle takový antihrdina, jehož hlavu chtěla mít většina Tanbrénu na podnose.
Nakonec Zexoma dotáhli do vězení, kde ležel nějaký starší Tanbrén. Skupinka se potom odebrala pryč. Vypadalo to, že než se všechen ten soud připraví, tak si Zexom chvíli poleží v cele.

Zexom Orwortai

Veľmi som nevmímal svet okolo seba a tak nebolo prekvapujúce, že ma napokon niekto bol schopný ľahko zraziť k zemi. A bolo to. Už ma mali. Nemal som v sebe silu sa brániť. Všetok môj hnev som vyčerpal na zabitie toho hajzla... Potom to už nemalo zmysel. Aj tak by som nemal kam utiecť... v tom mali pravdu.
A tak ma napokon zviazali a odniesli preč. Všetci sa na mňa pozerali, všetci. Ich pohľady ma boleli.
Čo im je vôbec do toho... Nič nechápu!
Hodili ma do cely s nejakým ďalším Tanbrénom a zavreli. Posadil som sa na zem a pozeral na mreže od cely. Ostanem tu do konca života? Zabijú ma? prebiehalo mi hlavou. Ani jedna možnosť sa mi nepáčila. Ale jedno bolo isté, na to že by mi odpustili môžem rovno zabudnúť. Aj tak by som už nezniesol vrátit sa späť do mesta a vidieť pohľady ostatných. Zaujímalo ma, kedy uvidím svojich rodičov... Oni... oni to pochopia! Určite to pochopia! Musia!
Normálny Tanbrén by možno plakal... Ja som cítil iba nevýslovnú prázdnotu. Nemohol som ani plakať. Nedokázal som to.
Druhého Tanbréna v cele som ignoroval. Zatial.

Vězeň si Zexoma všiml až po delší chvíli, nejspíš předtím spal nebo byl v nějakém zvláštním stavu bezvědomí. Pomalu se posadil a podivně zamlaskal. Podle vzhledu byl rozhodně starší než ostatní tanbréni. Na hlavě měl něco málo dlouhých šedivých vlasů, kolem velkých kočičích očí měl plno vrásek; stejně tak na čele a tvářích. Prohlížel si Zexoma dost vážným pohledem. "Co jsi udělal, mladý muži? Že musíš sdílet celu se starým hlupákem?" Zeptal se smutným tónem Zexoma. Nevypadal jako zlý muž, který by chtěl někomu ubližovat. Právě naopak, takový stařík by neměl ležet na studené podlaze vězení. Měl by sledovat, jak se město rozvíjí a jak mladí dělají to, co dříve dělali ti staří. Proč tenhle stařík ale vypadal takhle, když díky magii krystalu i staří vypadají docela mladě? Udělali mu snad něco? To Zexom samozřejmě vědět nemohl. Ale třeba by mu to ten starý muž řekl.

Zexom Orwortai

Pozrel som na zvláštneho Tanbréna očami. Až teraz som si všimol jeho staré črty, čo bolo veľmi nezvyčajné. Momentálne ma to však nejak extrémne nezaujímalo.
Vraždy. povedal som. Dych sa mi neuveriteľne zrýchlil, keď som to slovo vyslovil. Ale... bola to nehoda! zvolal som tak, že sa to ozývalo po celej cele. Sám som vedel, že to nebola tak celkom pravda, len prvá vražda bola nehoda... Ale snažil som sa možno aj presvedčit sám seba, že to všetko bola len nehoda.
A... vy? dodal som a pozrel som mu do očí.

Muž se zasmál a posadil se. Zády se opřel ke zdi a hlavu lehce posunul dopředu, aby lépe viděl na Zexoma. Chvíli si ho jen prohlížel, jako by mu četl z očí. "Vraždy? Nevěřím tomu. Proč by něco takového někdo dělal? Proč by jsi vraždil?" Zeptal se zvláštním tónem, ze kterého nebylo možné vyčíst to, jakou má teď vlastně vůbec náladu, ale tvářil se celkem mile a usmíval se. Možná byl jen rád, že mu někdo dopřál trochu společnosti. Stále ale neodpovídal na Zexomovu otázku o tom, co udělal on, že musí ležet na tvrdé vězeňské podlaze. Třeba to ani říct nechtěl. Možná to byl taky vrah! Těžko říct. Vypadalo to ale, že si teď chce vyslechnout příběh mladého vraha! Rozhodně to pro něj muselo být zajímavé. Bůhví jak dlouho neměl nikoho, s kým by si mohl aspoň trochu povídat.

Zexom Orwortai

Takpovediac som rezignoval. Keď mi to nechce povedať, nech si to nechá pre seba... Mne je to jedno...
Zhlboka som sa nadýchol a povedal som mu všetko. Od tej chvíle kedy som vstúip do izby mojej (teraz už bývalej) snúbenice až do tej chvíle, kedy som sa objavil v tejto cele. Rozprával som hlasom, v ktorom boli cítit potláčané emócie. Párkrát sa mi hlas počas rozprávania zatriasol. Ale neplakal som. Nechcel som plakať. Nevládal som plakať. Nevládal som už nič... Len čakať. Čakať na to, čo sa so mnou stane.
Tak... čo si o tom myslite? spýtal som sa ho po dorozprávaní príbehu. Celkom ma zaujímal jeho názor. Pozeral som mu do očí.

Stařík se zhluboka nadechl a několikrát přikývl. Jeho výraz se za tu dobu, co Zexom vyprávěl, vůbec nezměnil. "Ach ano. Musíš pořádně ukrýt svůj krystal. Je to důležité." Podivně poskočil, až se dostal na kolena. A jako batole začal pomalu lézt ke svému novému spoluvězni. "Musíš říct, že ti ho starý blázen ukradl a snědl! Aby navrátil své mládí!" To co říkal skoro nedávalo smysl, ale vypadalo to, že něco ví. "Athakra! Athakra! Athakra!" Křičel stále dokola. "Athakra!" Co to bylo? Co byla Athakra? Kdo byla Athakra? "Musíš najít!! Musíš!" Pak se začal radostně smát a mávat rukama. Vážně to vypadalo jako by byl šťastný. "Najdi jí! Najdi jí! Lecitii!" Pak mu najednou zaskočilo a chytil se za srdce. Padl k zemi a zhluboka oddychoval. "Mladý muž dokončí to, co starý blázen začal.." Zašeptal a pak se ještě jednou, naposled, podíval na Zexoma. "Starý blázen odchází. Najdi jí. Athakra." Zavřel oči a zemřel s úsměvem na rtech. Co se to celou dobu snažil Zexomovi říct?

Zexom Orwortai

Jeho reakcia ma moc nepotešila. Keď začal bľabotať o nejakej Athakre a liesť ku mne, tak som od neho liezol preč a držal som svoj kryštál, aby mi ho nevytrhol. Nakoniec prestal a... umrel?
Nechápal som nič z toho čo sa stalo, ale poriadne ma to vyviedlo z miery. Avšak, aspon jedna vec dávala zmysel... nebude na škodu, keď ukryjem svoj kryštál. Ale kde?
Niečo ma napadlo. Porozhliadol som sa po nejakom ostrom predmete. Do očí mi udrel celkom ostrý kameň. A tak som ho dobral a narezal som si trocha stehno vzadu na nohe. Poriadne hlboko. A do rany som strčil kryštál. Zvonku to vyzeralo ako normálne oškretie a keďže Tanbréni žili medzi kameňmi, tak oškretia u nás neboli zriedkavé.
Počas toho všetkého som nervózne pokukoval po tom starcovi. Ktovie, či nebude mať zase nejaký záchvat. Ale vyzeral akoby bol mŕtvy, čo ma znepokojovalo tiež. A čo bola sakra Athakra?