Vnútorný nepriateľ

Garstern nikdy nevyzeral horšie. Kedysi to bolo pokojné, prekrásne miesto, so svojou špecifickou atmosférou trpasličieho veľkomesta. Avšak vojna z neho urobila nepeknú trosku. Boje sa sem nikdy nedostali, a aj napriek tomu mesto vyzeralo rovnako zle ako Urnore, aspoň podľa utečencov z východu. Tam kde bola kedysi zeleň a stromy, tam teraz stáli stovky stanov a narýchlo urobených príbytkov, kde sídlili tisícky utečencov z východu. Tam kde kedysi boli námestia plné života, teraz stáli hromady odpadu. Za posledné roky sa mesto skutočne zmenilo na nepríjemne zapáchajúcu žumpu. Nikto by teraz nepovedal, že toto mesto bola kedysi sláva a testament trpasličej zručnosti a remeselníctva. Ale keby len toto bol problém. Všetko sa zdalo v poriadku pokým sa nezačali pred bránami Garsternu objavovať desiatky, potom stovky, napokon tisícky utečencov - obyvateľov, ktorí kvôli vojne museli opustiť svoje obydlia, dediny, mestá. Dochádzali v zúboženom stave, v skupinách, kde ich mnoho zomieralo na choroby a hlad. Mnoho z nich stratilo blízkych, a každý z nich celý svoj majetok. Spočiatku to nebolo také zlé - Garstern mal viac ako dosť potravy a tekutín, a aj miesta na bývanie. Ale ako skupiny prichádzali, a prichádzali, stále bolo menej miesta, dávky potravín sa zmenšovali, a tekutiny sa dokonca akosi kontaminovali. Tí ktorí nemali kde bývať sa usídlili na uliciach, na námestiach, kdekoľvek kde bola rovná plocha. Potom prišiel mor. Ten zachvátil celé mesto, ktoré sa odvtedy zmieta v bolestných mukách. Bežné mestské zásoby sa minuli a vtedy sa začali aj nepokoje. Utečenci však stále prichádzali, a tak kapitán mestskej stráže nariadil zatvoriť brány mesta. Tisícky utečencov zostali pred bránami, dobýjajúc sa do mesta. Po čase si začali zriaďovať tábory pod hradbami a teraz tam prakticky je ďalšie mesto, plné ľudí. Až na to, že nie sú ochránení hradbami, a tak robia dobrý cieľ pre elfské vojsko, ktoré sa blíži k mestu zo severu. Po zatvorení brán sa seklo aj s príchodom nových potravín a tekutín - predtým chodili len veľmi málo, ak vôbec. Skutočné nepokoje začali po tom ako sa utečenci sídliaci za hradbami dozvedeli o elfskej hrozbe. Vnútri sa plné mesto utečencov búri prakticky proti všetkému, ale ich vodca požaduje aby mesto zostalo zatvorené. Utečenci za hradbami však vlastnoručne stavajú baranidlá a chcú si preraziť cestu do mesta za každú cenu. Problémov je nekonečno. Posádka Garsternu je aktuálne pod obrovským tlakom, ktorí už mnohí nezvládli.

Kapitán práve zvolal celú posádku na veľmi dôležitú poradu - má sa rozhodnúť o všetkom. A kapitán sa chce uistiť, že si vypočuje názor všetkých z posádky Garsternu. Dagonith, ako verne slúžiaci strážca a vojak, bol samozrejme pozvaný tiež.

______________________

Hlavná sála obrovského hradiska v srdci Garsternu si stále zachovávala svoju majestátnosť. Kedysi tu predsa sedával samotný kráľ. Ten bol ale dlho preč. Posledné roky slúžila sála ako miestnosť na porady pre mestskú posádku. Hradisko v strede mesta, na najvyššom kopci, slúžilo ako druhá obrana, v prípade že by sa niekto dostal cez hlavné hradby. Garstern bol vždy považovaný za nedobytné mesto - hlavné, vonkajšie hradby, ktoré boli najvyššie a najhrubšie, kolovali okolo celého mesta, potom nasledovali vnútorné hradby, ktoré obiehali okolo stredu mesta a chránili jeho jadro, a napokon hradisko na vysokom kopci obohnané treťou hradbou.
Do sály rýchlym krokom vošiel kapitán Wergan a unavenými očami si prezrel prítomných. Dagonith bol jeden z nich. Okrem neho tam bolo asi 50 ďalších vojakov alebo strážnikov. To bola celá posádka. Dagonith osobne poznal viacmenej všetkých - v takomto prostredí a situácii nemali na výber. Všetci v sále boli unavení, zranení, vystrašení, zúfalí, hladní...

Ani vám nebudem hovoriť aká je situácia zlá... iba by som sa opakoval. Nie je to nič nové. Avšak musel som vás zvolať - treba finálne vyriešiť problémy ktoré máme na našich pleciach. Všetci sme zničení, ale je to nutné... inak nás pozabíjajú naši vlastní obyvatelia. Vyriekol slabým hlasom a na všetkých vzhliadol.
Silné nepokoje pretrvávajú už dlho, tie sa nesnažíme už ani riešiť - nemá to zmysel. Predsa viete ako to skončilo, stratili sme najmenej desať kolegov. Vojaci nie sú žiadna výzva pre rozzúrený dav ľudí, ktorí sú hladní a nemajú čo stratiť. O chorobách sa ani nejdem zmieňovať... bohužiaľ sa nám to vymklo spod kontroly a lekárov tu priveľa nemáme. Ale aj tak... Gareth, niečo nové? Pozrel spýtavo kapitán na hlavného medika.
Mor je v takýchto podmienkach neriešiteľný. Kým tu bude toľko ľudí, tak...
To sme už počuli! Iba sa opakuješ! Kapitán sa pýta na novinky! Prerušil ho náhle hlasným krikom jeden z vojakov, ktorý strácal nervy rovnako ako všetci ostatní.
Gareth sa zamračil, ale pokračoval: Stratil som kontrolu nad všetkým. Choroby pohltili celé mesto. Jediné riešenie je zmenšiť hustotu obyvateľstva. To je všetko.
Jedna zo strážničiek, Lariga, treskla do stolu. Máme snáď pozabíjať utečencov?! Akonáhle sa na nich vrhneme, sme mŕtvi. Je ich niekoľko desať tisícok ak si si nevšimol, a nás je len päťdesiat!
Kapitán zrúkol na celú sálu a všetky tváre sa na neho obrátili. Nehádajte sa. Nepotrebujeme mať spory aj medzi sebou. Nič to nerieši... a pokračujme. Ako je to s jedlom, Lergar?
Máme ešte pevné zásoby... ale... musíme sa rozhodnúť či ich dáme obyvateľom mesta, alebo si ich necháme pre prípad obliehania. Ako iste viete, elfovia sa blížia...
Vieme to, ty idiot. Už asi tri mesiace. Zahučala po ňom Lariga. Lergar sa na ňu nenávistne zatváril a nepríjemne ju podpichol: To, že ťa skoro naši spoluobčania znásilnili, neznamená, že sa môžeš správať ako sprostá mrcha.
Lariga sa cez túto poznámku nepreniesla, preskočila stôl a pažbou svojej sekery udrela Lergara do tváre. Ten sa roztiahol na zemi s krvavou tvárou a niekoľkými vybitými zubami. Ostatní ju rýchlo schmatli a zobrali jej zbraň. Znechutene ich striasla zo seba a vrátila sa na svoje miesto. Kapitán len neveriacky krútil hlavou a položil si hlavu do dlaní.
Tak.. čo s tým jedlom? Spýtal sa kapitán roztraseným hlasom. Očividne aj on už nevládal... nikto nevládal. Ostatní nemali energiu, ani náladu riešiť takúto dôležitú vec. Väčšina z posádky len mykala plecami a pasívne pozorovala reakcie ostatných. Toto rozhodne nikam neviedlo...

Stál na hradbě a pozoroval město pod sebou, jenž každým dnem ztrácelo svůj lesk. Kdyby nějaký mohlo ztrácet. To co zbylo z toho starého, pyšného a bohatého Gasternu, stejně nebylo mnoho. Město jenž oplývalo bohatstvím, kolébka prastarých, se nyní zmítalo v moru.
Kdysi město, jenž každý považoval za nedobytné, i když si na něj brousila zuby všechna království, bylo dnes žumpou. Haldou umírajících trosek uprostřed ničeho.
Trpaslík se rozhlédl po krajině, jenž byla zahalená a tmavá, kterak po ni pluly tmavé mraky. Nepoznával to tu. Nebylo to to místo kde se narodil, kde vyrůstal a kde žil. Pohledem přelétl tábory utečenců před vnějšími hradbami, jenž sužovala morová rána.
Tisíce trpaslíků tehdy před měsících prchli z Urnore a dalších krajin, aby se zachránili před smrtí rukou lidí a jejich králů. Místo toho teď hnili a umírali zde. V díře...
Dagonith si utřel rukou nos a otočil se na strážného. „Kapitán nás volá na poradu.“ Řekl mu tmavovlasý trpaslík, skrytý ve zbroji.
Stráž už nebyla tím co bývala. Kdysi pyšná a nablýskaná jednotka se změnila v bandu zchátralců, jenž nevěděli jestli zemřou zítra či už dnes. Měli strážit město před elfy, teď jej hlídali před vlastní rasou...
Dagonith se na něj podíval, zastrčil sekeru a kývnul. Bezeslova a s tichými kroky se rozešel dovnitř.
Gasternská pevnost, byla jediným čistým a ještě bezpečným místem ve městě. Pokud se mu dalo říkat bezpečné. Jeho dlouhé chodby a vysoké zdi, které mohly udolat prakticky kdekomu, měly být poslední baštou. Pomalými kroky došli do sálu.
Kdysi trůní sál krále se nyní změnil na prostou pracovnu, kde se stráž scházela na schůzi, aby projednala další osud města.
Dagonith usedl na židli a oddechl si. Byl unaven, utrmácen a utahán jako štěně, neschopen ničeho jiného. Žaludek mu svíraly pařáty hladu a žízeň taky nebyla tím, co by mohl trpaslík považovat za příjemné.
Otevřely se dveře a do sálu vstoupil Wergan. Jejich kapitán, byl stejně unavený jako oni. Muselo to být pro něj strašné, on sám nevěděl do čeho píchnout a ještě ke všemu spravovat jejich bandu a zodpovídad za město....
Jeho proslov byl rychlý a stručný. Zběžně jim připoměl co se stalo zrhuba před týdnem, kdy rozuřený dav doslova umačkal a roztrhal deset jejich kolegů. Stavět se jim bylo nesmyslné a byla to velká škoda...
Navíc choroby které sužovaly město byly den ode dne horší. Dagonith mlčky pozoroval dalšího strážného, který řval na jejich doktora. Gareth, jak se lékař jmenoval mněl plné ruce práce a Dagonith nechápal jak může vůbec sebrat odvahu a vydat se dolů, mezi ně.
Gareth navrhl řešení, ovšem to se vůbec minulo účinkem a v sále skoro začla hádka. Dagonith ji ignoroval. Nechápal proč se zrovna teď museli hádat. Ano. I jeho to štvalo, byl podrážděný, ale provokovat se navzájem... Kapitán to však rychle uklidnil.
A kapitán chtěl najít řešení. Dagonith se zvedl, přesedl se do pohodlnější pozice a opřel si sekeru o kolena, načež řekl.
„Jestli špičatouší příjdou k městu, nebudeme moct ochránit ani ty venku ani ty uvnitř. Nevěřím, že utečenci budou pomáhat bránit město, spíše se zase pokusí utéct. Takže zajisté bych neplýtval na vrazích jídlem. Dejme jim jen malý díl ze zásob a zbytek si nechme na obranu města. Ještě jich bude potřeba.“
Když dokončil svůj proslov rozhlédl se a vyčkal co na něj řeknou. Jemu se to zdálo jako vhodné řešení. Nehledě na to, že jemu tam v ulicích zmizeli oba jeho rodiče a místo kde žil.

Akonáhle sa Dagonith ozval, všetky tváre v miestnosti sa na neho otočili. Nikto ho neprerušoval, kapitán ho nechal povedať svoj názor a odpovedal mu až po chvíľkovom premýšľaní.
Tak by to asi bolo najlepšie... sám neviem čo spraviť a tak len dúfam že sa na niečom zhodneme. V tejto chvíli prijmem čokoľvek.... čo si myslia ostatní? Rozhliadol sa po miestnosti. Ozvalo sa niekoľko tichých odpovedí, ktorým ani nebolo poriadne rozumieť a niekoľko vojakov len neisto prikývlo na súhlas. Mnohí znova mykali plecami.
Myslím že to tak urobíme. Dúfajme... dúfajme, že to je správne rozhodnutie. Ale okrem tohto máme aj iný problém. Tí utečenci vonku, pred mestom, ktorých sme nepustili... dobýjajú sa do mesta. Stavajú baranidlá. Chcú preraziť brány. To by bol náš koniec. Elfovia by mali voľný vstup do mesta. Naopak, utečenci, vnútri mesta sa búria proti tým vonku a nechcú ich pustiť. Jedna skupina po nás kričí aby sme ich pustili do mesta a druhá skupina aby sme ich nepustili. Myslím, že...
Kapitán, musíme si položiť otázku. Koho nechceme nahnevať? Tých, čo sú vonku a prakticky sa k nám nemôžu dostať, alebo tých, ktorí sú priamo v meste? Spýtal sa jeden zo strážnikov a každému bolo jasné aká je odpoveď na túto otázku.
Po premyslení som si vyložil niekoľko možností... ani jedna z nich nie je dobrá. Keďže tí pred bránami nechcú odísť, nemá zmysel ich žiadať aby sa pobrali preč. Takže... chcem aby ste všetci teraz hlasovali. Skutočne všetci! Buchol kapitán do stola aby prebral ospalcov a ignorantov.
Možnosť jedna: Risk. Nepustíme ich do mesta, budeme im ničiť baranidlá a obliehacie stroje až... až kým neprídu elfovia a neurobia s nimi niečo. Možnosť dva: Vypustíme po nich našich utečencov z mesta. Nech... nech sa pobijú. Z oboch možností je mi zle, ale musíme sa nejako rozhodnúť. A potom je tu pravdepodobná možnosť vzdať sa elfom... ale tú zatiaľ neberme do úvahy. Predložil kapitán dve možnosti, obe rovnako zlé, ani jedna z nich pozitívna. Po tomto sa v sále rozľahla hlasná diskusia a strážnici sa rozdelili na dva tábory. V tábore ktorý chcel nechať utečencov vonku a brániť im vo vstupe do mesta bolo viac osôb, ale kapitán bol známy tým že sa neriadil len podľa počtu hlasov, ale podľa najlepšieho argumentu. Preto sa oboch skupín opýtal jednoduchú otázku: prečo?
V skupine v ktorej bol Dagonith ho vytlačili dopredu aby hovoril on. Nikomu sa očividne nechcelo vysvetľovať dôvody ich výberu...

Jeho rozmluvu naštěstí nikdo nepřerušoval. Neozval se ani naštvaný hlas, ani se nevynořila odněkud pěst a nevrazila mu. Vypadalo to, že to bude klidné, alespoň než se dostanou k důležitějším a nebezpečnějším otázkám. A ta doba přišla.
Kapitán udeřiv rukou do stolu, probral osplace, kteří nebyli při smyslech. To o čem pak mluvil nebylo vůbec hezké.
Kapitán jim po vyzvě dalšího strážného, vyložil dvě možnosti. Obě dvě byly prohnilé a zvedal se mu z nich žaludek. Přeci jen vidět vlastní rasu trpět a nemoct jim pomoct, ba jim ještě házet klacky pod nohy. Ovšem Dagontih věděl pro jakou možnost by se přidal. Věděl však že pokud...
Skupinka, která nyní hlasitě debatovala nyní stočila své pohledy na něj. „Budeš náš mluvči.“ Opáčil trpaslík s hustými hnědými vousy, přičemž ostatní přikývli. Dagonith radši mlčel. Věděl že pokud by selhali, nejspíše by zodpovědnost padla i na jeho bedra.
A jak se krátil čas, kapitán je vyzval ke slovu. Dagonith tedy povystoupil z řad a nadechl se. „Ééh. No dobrá tedy. Já a tahleta grupa je teď pro to, abychom bránili v pokusech utečenců o zdolání hradeb a bran. Myslíme si že je to... nejlepší varianta. Je tu risk, že se to nebude líbit a agrese se bude stupňovat, ale nadruhou stranu si myslím, že je to daleko lepší než druhá možnost.
Pořád bychom do toho mohli zapojit utečence, jenž nesouhlasí s otevřením města. Mohli bychom využít této síly a pokud bychom toho yužili, mohli bychom šetřit naše chlapy.
Eh... Jo, navíc si myslíme, že kdybychom je pustili proti sobě, je docela dost možné, že sa nakonec všeci obráti proti nám. A radši budu stát proti tamtěm dole, než proti osmi, co osmi, možná i stonásobné přesile.“
Nadhodil Dagonith to ohromné číslo. Pravda, starců, dětí a zuboženců tam bylo více než dost a i když druhá možnost slibovala snížení počtu utečenců, mohly by se boje roznést po městě a elfové by pak měli lehký přístup. A poslední co chtěl, bla trapná kapitulace.
„A ještě bych chtěl dodat, že pokud by jsme na sebe ty uprchlíky pustili, boje by se mohly vymknout kontrole a zachvátily by město. Elfové by pak měli oteřený vstup do města a my bychom museli kapitulvoat.“ Dokončil svou řeč posledním argumentem a vyčkal na druhou skupinu či názor ostatních. Přitom mu zakručelo v žaludku.

Wergan pozorne vypočul argumentáciu a zdôvodnenie oboch skupín a vyhradil si niekoľko minút na premýšľanie. Pomaly sa posadil na stoličku a priložil si ruku na čelo. Bolo to najťažšie rozhodnutie. A musel ho urobiť on. Vyzeralo že kapitán je v neuveriteľne silnom tlaku a strese. Napokon sa postavil a zdvihol ruku smerom ku skupine kde stál Dagonith.
Urobíme to po vašom. Ja len dúfam, že... robíme dobre. Prikývol neisto kapitán a snažil sa upokojiť druhú skupinu, ktorej názor bol odmietnutý. Ale živú vravu prerušil iný zvuk... horší zvuk. Všetci prítomní ho dobre a dôverne poznali. To udieranie dreva o drevo... udieranie baranidla do obrovskej brány. Vojaci stuhli a nehýbali sa. Pozorne počúvali čo sa deje. Z mesta sa ozývala hlasná vrava. Kapitán v tom zaručal na celú sálu:
NA HRADBY!
Nikto na seba nedal dlho čakať - celá posádka sa zo sály pobrala svižným behom. Kapitán bol na jej čele a zatiaľ čo ste klusali chodbami hradu, hovoril ďalšie príkazy:
Vonkajšie hradby majú dve brány, vonkajšiu drevenú vystuženú oceľou a železom, a vnútornú, čisto železnú vystuženú tvrdými kameňmi. Problém by mali mať už s vonkajšou bránou, ale nemôžeme im dať šancu dostať sa cez ňu! Ak prerazia drevenú bránu, druhá síce vydrží dlhšie, ale nebudeme k nim môcť dosiahnuť z hradieb. Takže ich musíme zastaviť už teraz! Na hradbách sú pripravené šípy, luky, zápalné stanovištia a vriaci olej. Využite všetko aby ste ich zastavili! Mierte predovšetkým na baranidlo, nie na tých čo ho ovládajú. Chcem mať čo najmenšie obete na našich rukách. Ako by ich už nebolo dosť...
Niektorým prikázal aby išli zvolať kohokoľvek kto chce bojovať z utečencov, ale Dagonith bol jeden z tých ktorí mali za úlohu zničiť baranidlo a zabrániť vstupu útočníkov do mesta. Mesto bolo veľké a tak trvalo dlho kým ste sa dostali cez nekonečné ulice a davy zúbožených trpaslíkov až k vonkajším hradbám. Po ceste sa k vám pridalo niekoľko utečencov ktorí mali vlastné zbrane. Akýsi lovec, jeden z nich, rozdal lovecké luky niekoľkým iným a tí sa rozhodli pomôcť v obrane.
Hradby sa hemžili zvedavými trpaslíkmi, ktorí chceli zistiť čo sa deje. Jeden z vojakov na nich skríkol aby ihneď zliezli dole a uvoľnili miesto obrancom. Vznikol tam skutočný zmätok. Pod hradbami to bolo preplnené. Narýchlo zostrojené baranidlo búšilo do brány, ktorá sa otriasala, ale vyzerala zatiaľ v poriadku. Baranidlo bolo ochránené železnými plátmi, ktoré utečenci zobrali nevedno odkiaľ. Aj napriek tomu boli mnohé drevené časti odokryté a tak sa dalo baranidlo trafiť ohnivými šípmi.
Zapáliť baranidlo síce nebol problém, ale... okolo neho stálo zoradených niekoľko utečencov s vedrami vody, pripravených zahasiť akýkoľvek oheň. Boli to ženy a deti.
Tí sviniari! Ak zapálime baranidlo, jednoducho ho zahasia! A ja rozhodne nechcem strieľať po deťoch a ženách! Sakra, čo máme robiť?! Nemáme na výber! Zahučal jeden z Dagonithových kolegov. Ostatní tiež nevedeli čo robiť. Jeden z lovcov, ktorí s vami prišli na hradby, začali strieľať po deťoch ktoré mali v rukách vedrá s vodou. Nikto ho nezastavil. Bola to hrôza.
A ako by problémov nebolo dosť, pod hradbami stálo niekoľko lučistníkov ktorí strieľali smerom na hradby, na obrancov mesta, takže si ani nemohli poriadne obzrieť situáciu. Tí lučistníci boli príliš ďaleko na vriaci olej a pri ich streľbe sa nedalo sústrediť na baranidlo. Situácia vyzerala zúfalo... útočníci to mali dobre premyslené.

Publikum, nebo spíše, obě skupinky si jeho názor vyslechly. Kapitán jej přijal a šlo vidět, že i přes nastupující mrmlání, nebyla řeč až tak špatná. Kapitán si však stejně dal na čas s výběrem vhodné cesty a poté co si vyslechl i druhou variantu, která se jemu osobně moc nezamlouvala, svolil pro jejich plán. Nebo spíše o jeho... Stejně však yvslovil své obavy nahlas, z čehož trpaslíka zamrazilo.
Tu se však druhá skupinka rozhodla hádat. Dagonithovi se nezdála ta pravá doba na hádku a když už se schylovalo k nejhoršímu, zazněla rána. Nebo spíše rány.
Důvěrně známý zvuk, který už slyšel nespočetněkrát... Beranidlo.

Kapitán zakřišel na hradby a Dagonith vytasil sekeru a rozběhl se za ostatními trpaslíky. Ti nečekali až se uprchlíci probijou dovnitř. Proběhl několika menšími předsálími, chodbou a yvběhl ven z hradní a předhradní brány a zmizel i s vojáky v uličkách.
To co nyní bylo uličkami morem sužovaného města se tak ani nedalo nazývat. Kolem vyšlapaných chodníčků se válely výkaly a zbytky toho, co si radši Dagonith nepřál domýšlet. Sem tam i nějaké mrtvé tělo, trpaslíka jenž podlehl nemoci a ostatní jej ejště nestačili odnést na hromadu, kterou se vždy snažili spálit. V podmínkách, jaké teď panovaly ve městě se i pověstná trpasličí odolnost, změnila v křehkost porcelánu.
„Uprchlíci útočí, kdo chce bránit město ať se připojí! Musíme jim zničit beranidlo!“ Křikl Dagonith, když probíhali kolem davu utečenců.
Trpaslík pak proběhl kolem vypálené hospody, jejíž prázdná okna zela do šera, jenž ve městě panovalo. Proběhl po kluzké dlažbě skrz zaplněné náměstí a stanul před hradbami.
To co se dělo tam, byl nepopsatelný chaos. Zvědavci se pletli pod nohy vojákům a ti kteří tam nic neměli dělat, běhali po cimbuří. „Jestli nechcete pomáhat s obranou tak vypadněte!“ Křikl když se škrábal do schodů a jedným rázným pohybem rozrazil dva zavázející trpaslíky, nehledě an možné dopady. Když pak stanul nahoře, doběhl k cimbuří a vyhlédl ven.

Provizorní beranidlo jenž uprchlíci narychlo sestrojili z bůh ví čeho teď vytrvale v pravidelných intervalech, bušilo do brány. Kolem stáli jeho ochránci, jenž jej bránil ivlastními těly. Byly to ženy a děti. Dagonith vytřeštil oči jestli jej nešálí zrak. Takovou zrůdnost nevymysleli ani skřeti a to padavkové! Lidé!
Když pak uslyšel řeč zoufalého trpaslíka, sevřel se mu žaludek. Neměl, on nemohl... „ Sperte to bohové! Nemáme na vybranou!“ Křikl a odplivl si.
Nechápal jak to mohl říct, ale když to vyslovil, prodral se kolem něj trpaslík s lukem a vystřelil. Šíp prostřelil oděv malého dítěte. Kbelík se odkutálel a dítě s dříkem šípu zabodnutým až po maso v těle upadlo s jekotem na zem. Jeho matka, další žena k němu zoufale klesla.
Dagonith vytřeštil oči. I ostatní trpaslíci vystřelili, než se však stačili znovu rozhlédnout. Zabubnovaly o cimbuří šípy. „Ti červi mají lučištníky. Vařte smolu! Lučištníci, připravte se na zapálení!“ Křikl Dagonith, sám z luku střílel jen velmi špatně a tak přiběhl ke kotli.
Masivní nádoba, ve kterém se vařela ona substance, která v mžiku spálila jakéhokoli nešťastníka, jenž se octl právě pod místem kam tahle dávka směřovala. Navíc, byla hrozivě hořlavá.
„Vylijeme to!“ Křikl Dagonith, kdyjící se za cimbuřím. „Připraveni?“ Křikl k lučištníkům. „Takže na tři. Raz! Dva! Tři!“ Přičemž on a ještě další trpaslík jenž mu pomáhal, převrátili pomocí páky obrovskou nádobu plnou vařící se hmoty k žlabu, který ústil přímo před branou.

Vriaci olej sa vylial presne na plánované miesto a až na hradbách ste mohli počuť výkriky mužov, ktorých hustá tekutina zasiahla. Niektorí utečenci ktorí sa starali o baranidlo a videli čo sa stalo ostatným, stratili morálku a rozbehli sa naspäť do svojho táboru, ale rýchlo ich vystriedali iní. Utečenci boli síce vyčerpaní a hladní, ale hnala ich zúfalosť a ich počty boli obrovské. Navyše už nemali čo stratiť. Ich jediná záchrana spočívala v dostaní sa do mesta, do ochrany hradieb. K vojakom na hradbách sa pripojilo niekoľko dobrovoľníkov, a tí začali okamžite strieľať na útočníkov. Dagonith mal obrovské šťastie keď jedného trpaslíka priamo vedľa neho zasiahol šíp do ramena. Trpaslík sa zvalil na zem a odplazil sa do bezpečia. Ale nebolo času pomôcť jemu, ani komukoľvek. V tejto chvíli sa všetko zdalo stratené. Na hradby dopadali ďalšie šípy, ktorými útočníci nešetrili. Baranidlo pokračovalo vo svojom pravidelnom rytme. Niekomu sa ho podarilo zapáliť, ale utečenci s vedrami vody sa za krátku chvíľu plameňov zbavili. Brána zatiaľ vyzerala v poriadku. Jediným šťastím bolo to, že brány Garsternu sa dajú považovať za jedni z najlepších v celej Deritrei. Rozhodne to nebola brána tak ako ich poznali ľudia, tie drevené vráta. Jeden z trpaslíkov vykríkol, že bránu utečenci nikdy neprerazia. Možno mal pravdu, možno sa skôr rozbije baranidlo ako vstupná brána.

Náhle sa ozval iný hlas. Bol to jeden z Dagonithových kolegov, Gerfar. Jeho prvé slová boli nezrozumiteľné kvôli hluku, ktorý vládol naokolo, ale jedno slovo bolo celkom jasné: elfovia. Keď toto všetci na hradbách začuli, boj na moment prestal. Všetky oči do jedného sa obrátili smerom ktorým ukazoval Gerfar. Na okraji lesa, asi tri kilometre od hradieb Garsternu, stálo niekoľko tisícok vojakov. Mnoho z nich sedelo na rôznych lesných zvieratách a aj keď sa nedalo najlepšie vidieť kto to bol, každému to bolo jasné. Z lesa sa postupne vynáralo viac a viac elfov. Postupne sa blížili smerom ku Garsternu.

Bola to veľká irónia. Príchod elfov mohlo byť to čo by zachránilo Garstern od útočníkov. Trpaslíci, obrancovia, už boli skutočne zmätení. Ani jeden z nich netušil čo robiť - čakať na elfov, a pozerať sa čo urobia s utečencami? Alebo otvoriť brány? Kapitán ktorý sa práve dostavil na hradby tiež stratil slová a iba neveriacky pozeral do diaľky, na blížiacu sa elfskú armádu.
Toto je koniec! Koniec, hovorím! Vykríkol zúfalo jeden z dobrovoľníkov, akýsi kováč podľa jeho odevu.
Elfskú armádu si už teraz všimli aj útočiaci utečenci a začali do brány búšiť ešte viac.
Kapitán! Rozkazy?! Skríkol po ňom Gerfar. Ale kapitán neodpovedal, stále bol zahľadený do diaľky.

Dagonith byl spokojen s jekem a křikem můžů, jenž dole, pod hradbami schytali zásah vroucím olejem. Bulající mazlavá substance škavřila maso a působila nepředstavitelnou bolest, navíc i občas dobře hořela. Pomocí kola opět zvedli obrovský kotel do původní pozice a Dagonith se šel podívat ven. „Skvělé! Ty krysy to dostaly! Zajděte pro další olej!“ Křikl, když se vykláněl z poza cimbuří a pozoroval prázdné beranidlo a utíkající uprchlíky, ovšem, to už jej opět zachránila štěstěna.
Kolem hlavy mu proletěl šíp až jej peříčka zašimrala na tváři a zasáhl trpaslíka stojícího za ním, do ramene. Trpaslík vykřikl, kterak jej síla šípu stáhla na zem, ovšem po chvilce vstal a odbelhal se do bezpečí.
Dagonith mu nebyl schopen pomoci, o cimbuří už zase bubnovaly šípy a beranidlo zase pracovalo ve svém, vlastním neústupném tempu. Bylo vidět, že i když bylo trpaslíci natolik zoufalí, neztráceli naději že by se dostali do bezpečí města. Kolem někdo křikl, že nemají přestávat pálit, zatímco sám střílel šípy. Dagonith byl pro tuto chvíli bezbraný...
Masa uprchlíků dole se nepřestávala zmenšovat, pořád se vlnila jako rozbouřené moře, ovšem i na jejich straně se začaly dít věci. Hradby se nyní hemžili trpaslíky i uprchlíky, kteří se snažili těm venku zabránit, dostat se dovnitř.
Odněkud zazněla slova že bánu nikdy neprorazí, že je nedobytná a v té chvíli začali měšťané házet ven vše co jim přišlo pod ruku. Vyrvané dlažební kostky, sutě, dřevo, ale dokonce i mrtvá těla, vše to dopadalo na beranidlo a všechno kolem.
Dagonith si nikdy nedokázal představit, že by válka zašla až tak daleko a končila až tak pšatně. Krom únavy a nehorázne boelsti žaludku a hlavy jej stále neopouštěla ani beznaděj, všechny sny i ideály mizely bůh ví kde. Předkové. Otče, matko... Smilujte se nad námi!

Poté vstal a rozběhl se, taky do ruky uchopil podávaný kus trámu a svrhl jej dolů a poté se skryl, ovšem pak si všiml že jeden z trpaslíků něco křičí a na něco ukazuje. Ve vřavě a sílícím lomozu mu nebyl rozumět, ale i přesto se mu podařilo zaslechnout jeho slova. „Gerfare! Kde?“ Trpaslík, jeden z jeho známých, se kterým se stýkal denodeně na stráži ve městě, nyní ukazoval kamsi k lesu. Boj ustal. Rozhostilo se podivné ticho, které nezvěsťovalo nic dobrého...
Před lesem se schromažďovala armáda, byla obrovská, určitě měla přes tisíc mužů, on sám si myslel že vydá tak za deset mužů, ale takovému počtu se nemohli ubránit, ani za nic. Zmocnila se jej šílená úzkost. „Předkové! Proč?! Co jsme vám provedli! Za co nás trestáte?!“ Naříkal, při pohledu na obrovskou masu, než mu došlo že modlitby mu v ničem nepomůžou.

Byli ochromeni, neměli již kam utéct a utečenci před hradbami byli ještě více zoufalejší, bušení do brány se zrychlilo, stejně tak i počet všech co se hrnuli po hradby. Viděl i několik takových co se pokoušelo vyšplhat se nahoru. „Kapitáne rozkazy?“ Probudilo jej nakonec, vstal, utřel si vousy a došel k chumlu strážných, jenž se semkli kolem kapitána. Ten jen ohromeně zíral do dálky. Vypadal, že nebyl schopen ničeho. Totálně vysílený a psychicky zlomený. Troska... Kolems e rozléhal nářek všeh. morálka totálně klesla. Bylo vidět že ostatní už nevěřili v záchranu a boj si nejpíše taky nevyberou.„Nesmíme otevřít brány! Pak se nám nahrnou špičatouší dovnitř a už je nevyženeme! Musíme vyčkat.“ Křikl zmučeně. Nevěděl co jiného by měli dělat. Město se jim poaří ubránit jen při obrovském zázraku. Museli by za nimi stát všichni jejich předci a štěstěna. A on, už na pohádky nevěřil.

Buď všetci súhlasili s Dagonithom, alebo ho nikto nepočúval. Ostatní obrancovia sa doslova vykašľali na odrážanie útočníkov a len vystrašene pozerali do diaľky, na miesto, z ktorého sa blížila elfská armáda. Kapitán sa napokon ako tak spamätal a nahlas vydal rozkaz, aby nikto nič nerobil a na elfov za žiadnu cenu neútočil. Baranidlo síce pokračovalo vo svojom pravidelnom rytme, ale brány boli stále celkom v poriadku, takže jediné čo mohli obrancovia robiť bolo vyčkať a zistiť čo sa stane.
Jeden z vašej skupiny, skaut, si armádu pozorne prezeral približovacím sklíčkom a prekvapene svojim kolegom oznámil čo zistil.
Elfovia sú plne obrnení a ozbrojení, majú početnú jazdu i pechotu, a videl som aj množstvo zvierat a vagónov naložených surovinami, pravdepodobne jedlom, vodou, zbraňami a inými pomôckami. Myslím že tie si priniesli na dlhé obliehanie, ktoré celkom logicky očakávajú. A... a je ich príliš veľa. Myslím že v prípade útoku by sme ich nedokázali udržať na dlho. Je nás moc málo, sme v príliš zlej situácii. A... Náhle ho prerušil šíp, ktorý priletel spod hradieb a skoro ho zasiahol do ruky. Svoj monológ nedohovoril a znova sa cez svoje sklíčko pozrel do diaľky na elfov.
Vidím... ide... k mestu sa blíži päťčlenná jazda. Vyzerá to na štandardnú vyjednávaciu zostavu. Vyjednávač a štyria ochrancovia. Armáda sa zastavila a... generál elfov asi očakáva výsledok. Takže nám niečo chcú povedať. To môže byť rovnako zlé ako dobré. Hovoril skaut zatiaľ čo sledoval situáciu cez približovač.
Kapitán, asi vás budú chcieť vidieť. Poznamenal Gerfar a ukázal na piatich elfských jazdcov ktorí sa blížili k hradbám Garsternu, rovno na miesto kde mali tábor utečenci. Boj sa na teraz zastavil. Baranidlo prestalo búšiť do brány, lučistníci prestali strieľať na hradby a všetky pohľady, aj na hradbách, aj pod hradbami mimo mesta sa otočili na príchodzích elfov - vyjednávačov. Obrancovia vstali zo svojich úkrytov za cimburím hradieb a kapitán čakal kým sa elfovia dostanú na dosah.
Vyjednávač bol typický elf - dlhé svetlé vlasy, špicaté uši, výrazné črty na tvári, štíhly a vysoký. Na tvári mu pohrával slabý úsmev, ktorý aj tak nikto z hradieb nemohol zazrieť. Jeho jazda bola plne obrnená v ťažkom brnení s helmami, takže sa im do tváre vidieť nedalo. Utečenci, ktorí len pred chvíľou útočili na Garstern a snažili sa dostať dovnútra, ich nechali medzi sebou prejsť, rozchádzali sa aby im uhli z cesty. Elfská jazda napokon došla rovno pred bránu, pod hradby. Všetky pohľady boli upreté buď na kapitána trpaslíkov alebo vyjednávača elfov. Utečenci vedeli že ak by boli na elfov zaútočili, armáda by ich nemilosrdne zmasakrovala a tak si dávali od nich odstup. V ich tvárach vládol strach, ale aj odpor a bojovnosť. Predsa len, aj zlomení, zúfalí, stále to boli trpaslíci.
Gēṭs teruvu. Vyriekol vyjednávač nahlas. Kapitán sa len nechápavo obzrel po svojich vojakoch, ktorí len krčili ramenami. Elf povedal niečo vo svojom elfskom jazyku, ktorému nikto z trpaslíkov nerozumel. Aspoň nikto z prítomných. Prekladač a odborník na elfov zomrel pred pár dňami na chrípku. Teraz by sa skutočne zišiel. Ach, nēnu marcipōyānu... Vzdychol si elf a pokrútil hlavou. Aj tomuto síce nikto nerozumel, ale vyjednávač nečakal a pokračoval, tentoraz už zrozumiteľným jazykom.
Zástupca sādhāraṇa Korevina, skromný sēvakuḍu Trewior k vašim službám, najviac urodzení trpaslíci slávneho mesta Garsternu. Vyriekol, priložil si ruku na hruď a mierne sa uklonil. To čo povedal bolo pre elfov bežné predstavenie, sadharan bol vlastne armádny generál a sevakudu bol služobník. Títo generáli ale mali často väčšiu moc ako vládcovia elfov, lebo pod svojou kontrolou držali armády.
Bol som sem poslaný za dobromyseľným účelom - zdeliť vám mne zverené informácie sādhāraṇom Korevinom. Pevne dúfam, že si ich budete chcieť vypočuť.
Kapitán sa podozrievavo pošúchal na brade a s odpoveďou si dával na čas. Ostatní trpaslíci na hradbách tiež mrmlali akési negatívne poznámky na adresu elfov. Nikto im tu neveril a napätie boli hmatateľné.
Vypočujme si to teda. Odpovedal kapitán. Všetky uši sa naklonili smerom k elfovi.
Sādhāraṇ Korevin Vám s radosťou prichádza na pomoc v týchto ťažkých časoch. Je si vedomý minulých nezhôd medzi našimi rasami, avšak je ochotný tieto vzťahy prekonať. Elfovia si uvedomujú ľudskú hrozbu tiež, a to veľmi dobre. Z domova, našich štedrých lesov, sme priniesli dary prírody, ktoré pomôžu vo vašej situácii. Jedlo, voda, čisté oblečenie, liečivá. Máme všetko, a hojne. Ba aj viac ako treba všetkým v meste aj mimo neho. Jediné čo požadujeme je aby ste otvorili brány mesta a nechali naše zásoby vojsť ku vám. Ale ak nám neveríte, čo celkom rozumieme, najprv môžeme pomôcť utečencom, ktorí sú mimo mesta. Osvetlil situáciu vyjednávač. Svet akoby na chvíľku stíchol a potom vybuchol v hlasnej diskusii všetkých trpaslíkov, ktorí počuli čo elf povedal. Pod hradbami v meste aj mimo neho, na hradbách sa divoko trpaslíci rozhovorili. Začudovaných výrazov bolo nespočetne. Miešali sa s podozrievavými, neveriackymi, veselými, neistými výrazmi. Kapitán na tvári za pár sekúnd vystriedal hneď niekoľko výrazov. Potom zvolal svojich najvernejších, medzi nimi aj Dagonitha.
Toto... toto sa zdá až príliš dobré aby to bola pravda. Povedzte, ako budeme postupovať? Nepáči sa mi myšlienka nechať ich vojsť... ale... možno počkáme kým pomôžu tým vonku. Bojím sa že by to mohol byť trik... elfom nevadí darovať trocha jedla a vody, len aby sme ich pustili a oni by obsadili mesto.
Gerfar sa ozval ako prvý: Darovanému koňovi nepozeraj na zuby! Nemusíme ich uraziť okamžite po tom ako nám poskytli pomoc. Ak sa budeme správať paranoidne, vzťahy to medzi nami nezlepší.
Na to sa strhla živá diskusia, ale kapitán je prerušil.
Potrebujem viac názorov! A po jednom! Nechcem aby ste sa prerušovali. Má niekto nejaký nápad?

Dagonith zpoza cimbuří pozoroval, stále se zvětšující se vlnící vojsko, které se zvedalo a rostlo na okrajích lesů, kde s oblibou chodili někteří trpaslíci na dřevo pokud jej potřebovali. Skrz les rovněž vedla cesta, ale to už Dagonitha nezajímalo. Pohledem totiž propaloval jezdce na zvířatech, jenž postávali a čekali co bude dál.
Z toho všeho mu bylo zle. Cítil se jako jelen s vyhřezlými střevy a šípy v těle, kterak se kolem něj slétavají a slézají mrchožrouti, aby z ubohosti, jenž teď byla městem Gasternem, vydolovali i to poslední bohatství.
Uvědomoval si, že kdyby město dobili, nejspíše by se s nimi vůbec nemazlili a trpaslíky by vyhnaly. Či hůř, povraždili by je.
Unaveně a zmoženě si sedl an studené kameny hradebního zdiva, které jej studilo do zad, opíraje se o obouručku a dívající se do země. Ztěžka oddychoval a snažil se alespoň trochu přijít ku smyslům, uklidnit se a odpočinout si v tom krátkém čase. rytmické dunění mu však vykoupení nepřinášelo a při každém nárazu sebou cukl.
Vousy měl již slepené potem, stejně tak krátké vlasy. Tváře i oblečení měl špinavé a připadal si jako by byl o sto let starší. Tak hrozně mu bylo.

Pak vykřikl skaut. Volal něco o tom, že se k městu právě blížili elfové. Útočí? Né... To budou vyjednavači.... Otče, přimluv se za nás u předků, ať z toho vyváznem co nejlépe. Přemýšlel beze slova a vstal, aby se taky podíval. Přitom si odplivnul pod hradby. A i když odtamtud přiletělo dalších šípů, nikdo se už neodvažoval bojovat. I utečenci pod hradbami nakonec přestali a šli elfům z cesty jako čerti kříži.
Pět jezdců se blížilo k hradbám až bylo snadné rozpoznat jejich rysy. Dagonith přitom tiskl sekeru o kterou se opíral a pocitóval, jak mu kamenné dřevo klouže pod rukama. S odporem pohlížel na jezdce, ze kterých čišela ta typická elfskost. Arogance s jakou žili, jejich vzhled...
A pak začal s něčím v elfštině.
Dagonith se zatvářil, jako by se mu v těle překroutila celá střeva a obrátil se mu žaludek. Jakoby mu samotná žluč a hlen vytékala z úst.
„Ať si tu svoji hatmatilku strčí do pr*ele.“ Začal Dagonith velmi nevrle. Řekl to potichu, ale itak to několik trpaslíků kolem něj slyšelo. Taky to cítili. Žádný trpaslík plně elfům nedůvěřoval. Nakonec si však i elf uvědomil, že zrovna on tu se svým jazykem nepochodí.

Takže vyjednavač? Nějakýho mezka elfského! Pod záštitou války, nám chcou pomoct a město zaberou! Drzost! Ať mor je spere! Vřelo to v něm. Možná byl dost paranoidní, ale žádná armáda se nepohybuje cizím územím proto aby pomáhala, né tak obrovská.
Kapitán byl nejspíše stejného názoru. Taky se mu to nezdálo a tak když je svolal, mimoto i jeho do skupinky, nakrčil Dagonith obočí a Gerfarovi, odsekl, i když mu jeho poznámku nemohl mít za zlou. „Je válka Gerfare a pochybuju že přitáhli s takovou armádou aby nám, pomáhali. Dobře vědí, ti zmetci špičatouší, že jsme slabí a že Gastern je nejlepší pevnost v okolí. Jestli ji zaberou a my padneme, nadobro se můžeme rozloučit se životy.“
Poté však pokračoval směrem ke všem svým posluchačům, kteří o jeho názor alespoň trochu stáli. „Myslím kapitáne, že by jsme se jich mohli zeptat proč nám prostě zásoby nevydají. My jsme schopni je podělit mezi ty venku a mezi nás tady uvnitř. Nejsme děti, kterým ještě teče mlíko po hubě. Nevidím důvod proč je pouštět dovnitř za hradby města. S celou armádou... Ať si pomůžou těm za hradbami, ale otevřít hradby. Teď! To je naprostá kravina. Co by na to řekli předkové?!“
Stím ukončil svůj krátky proslov a odplivl si. Bylo mu z toho všeho nanic. A co víc. Byl unavený, podrážděný. Proč by se ještě měl zatahovat s nějakým elfem?!