Vnútorný nepriateľ

Kapitán si neisto obzeral Daga a už už vyzeralo že mu chce zakázať vychádzať z postele, no napokon sa hurónsky zasmial, potľapkal ho po ramene a pomohol mu vstať. Ratnik vošiel do chatky a po tom ako zdesene zatváril chcel Daga vrátiť do postele, no kapitánov veľavravný pohľad stačil na to aby zmenil svoj názor.
Dajú nám sprievodcu, niekoho kto sa tu vyzná, dostane nás naspäť do Garsternu. Oznámil kapitán a naposledy poďakoval dobrému koboldovi. Ich služba a záchrana bola nezameniteľná.

Mal. K vašim službám. Predstavil sa sprievodca s miernym úklonom a oboch si vás zo záujmom obzeral. Bol vysoký ako štandardný kobold, takže nižší dokonca ako vy. Sfarbenie jeho kožuchu bolo svetlo modré, a na tvári mal hlbokú jazvu. Nosil jednoduché oblečenie, a na chrbáte mu visel maličký luk a tulec plný šípov. Pri ich veľkosti by sa dalo hovoriť aj o šípkach... jeho zbrane zodpovedali jeho veľkosti, a tak luk vyzeral trocha smiešne.
Takže sa chcete dostať do Garsternu? Nie je to ďaleko. Ale cesta vedie cez les, ktorý je plný nekromantúl. A preto tam chcete mňa.
Kapitán prikývol. Pokiaľ viem, tak nekromantule sa koboldom zďaleka vyhýbajú. Odvetil. Mal prikývol a spýtal sa kedy môžete vyraziť.
Dag, môžeme? Nechcem aby si sa mi niekde zrútil uprostred cesty. Spýtal sa kapitán ustarostene. Posledné dni stratil množstvo mužov, viac ako kedykoľvek, bolo len pochopiteľné ak sa bál o život svojho zostávajúceho.

„Neboj se, jsem v pořádku. Zvládnu to až ke Gasternu. Bylo mi i hůře.“ Řekl a pokusil se okolnosti zlehčit, ovšem pravda. Nebylo mu nejlépe. Vše jej stále bolelo ale čím déle byl na nohou ,tí mse mu do žil vracela poztrácená síla a stával se zase tím tvrdým trpaslíkem. Nebo si to alespoň od srdce přál.
Byl smutný, ve tváři se mu číst nedalo, jelikož stále přemáhal občasnou bolest, ale byl smutný. Opravdu byl. Začala na něj doléhat vina za jeho rozhodnutí neotevřít bránu. Začínal pociťovat i jistý strach z toho co jej tam čeká. Ale kdo by pouštěl trpaslíky dovnitř a riskoval že se jeho vlastní lid dole zmasakruje pobije a všechny je zabijí. Po tváři mu stekla slza, ale nevšiml si toho. Nadechl se, zamrkal a odhodlaně řekl. „Půjdeme, musíme se dosatt do Gasternu.“ Přičemž využil pomoco kapitána a udělal další krok. Ratnikovi věnoval pouze vděčný úsměv. I když to nebylo mnoho, slovy by nemohl říci a popsat jak byl malému tvorečkovi vděčný.

S kapitánovou pomocí vylezl z chatky ven. Spíše z chaloupky a dával si pozor aby do ruky nedrcl. „Už je to dobré, děkuji.“ Řekl. Před chatkou Ratnika se už postavil. Bylo to pro něj těžké, ale musel to všechno překonat. Nebyl přece bábovka a kapitánovi by to dělal jen a jen těžší. Pohledem pak skočil na malého modrosrstého kobolda. „Říkej mi Dag.“ Představil se a sykl skrz zuby, když se celý narovnal a zvědavě se podíval na svou ruku. Byla opravdu zhojená! Jaké to zázraky činili ti malí tvorečkové! Nepřítomně se pak podíval na kapitána. „Dobře, půjdeme. Jen.. Kde jsou moje věci?“

Kapitán súhlasne prikývol, no aj napriek tomu sa tváril ustarostene. Daga pozoroval neistými očami, akoby stále neveril že ho ten starý kobold dokázal úplne ošetriť za taký krátky čas.
Pri otázke na Dagove veci sa kapitán iba uškrnul.
Ako to povedať... povedzme, že už nie sú tvoje. Koboldi zachránia život, ale väčšinu vecí zachránencov si privlastnia. Vysvetlil kapitán potichu, tak aby to Mal alebo Ratnik nepočul.
Samozrejme, oblečenie a zbraň ti nechali. Dodal kapitán a pousmial sa. Ratnik práve vychádzal z chalúpky a s ťažkostami za sebou ťahal Dagovu sekeru. Kapitán sa mu vrhol na pomoc a zbraň podal Dagovi.

To sa však Mal už vydal na cestu. Jeho drobná postava sa strácala v tmavom lese, ktorý sa pred vami týčil.
Musíme byť opatrní. Mantule ktoré žijú v tomto lese sú naše. Chováme ich, pre potravu. Len občas sa ich populácia vymkne z kontroly, a začnú byť agresívne. Niektoré sa dokonca neboja ani nás. Vysvetľoval Mal za pochodu.
Takže do Garsternu... môžeme zobrať dve cesty. Priamo cez les, teda aj cez jeho stred, je rýchlejšia cesta, za to v jadre lesa by sme mohli stretnúť veľké množstvo obyvateľov tohto lesa. Alebo si urobíme obchádzku po okraji lesa. Nudná cesta, iným slovom bezpečná. Povedal Mal a spýtavo sa zahľadel na vás dvoch. Kapitán sa opýtal ktorú cestu by zvolil Mal.
Cez stred, samozrejme. Usmial sa Mal zoširoka.

Vyael

Nedopadlo to práve podľa mojich predstáv. Možno sme vojakov naozaj tlačili a všetko vyzeralo tak, že to klapne.. to by ale zrazu všetko okolo mňa nemohlo začať vybuchovať. Samozrejme nevybuchovalo všetko no stačil len jeden v mojej blízkosti a mne sa zdalo, že sa celý svet točí. Pískanie v hlave a pocit, ako keby si moje telo letelo kam len chce. Na nejaký čas som dokonca stratila vedomie.

Moje telo rozrazilo mraky ktoré sa nachádzali nad jedným z trpaslíčích kráľovstiev a ja som sa stále rútila dole rýchlejšie a rýchlejšie. Zároveň som sa pri tom nepríjemne točila. Keď som sa znova dostala k sebe, spanikárila som. Predsa len, toto bola najhoršia nočná mora každého Valeána ktorý žil hore. Nemohla som však kričať, vietor bol až príliš prudký a ja som bola rada, že som sa vôbec dokázala nadýchnuť. Hlava sa mi z neustáleho rotovania hrozne točila a aj cez moje letecké skúsenosti, ktoré neboli zanedbané, mi robilo veľké problémy vôbec nejakým spôsobom zacieliť smer dopadu. Najprv som sa musela prestať točiť a to sa mi podarilo až príliš blízko pri zemi. Už som pád nedokázala nijak odvrátiť, len ho zbrzdiť tak, aby som ho prežila maximálne so zopár dolámanými kosťami. Na druhú stranu som bola Valeán a mi sme boli jedna z tých odolných rás. Môj pád musel byť počuť na desiatky až stovky metrov do diaľky, zobrala som zo sebou dokonca jeden z tenších stromov, čo mi preliačilo brnenie a vyrazilo dych. Zastavila som sa až v dlhej ryhe, ktorú moje telo ešte stihlo v zemi spraviť len niekoľko metrov od skupiny trpaslíkov. Začala som sa dusiť a oboma rukami som zo seba snažila strhnúť hrudný kôš, kvôli ktorému som sa nemohla nadýchnuť. Zbrane samozrejme neboli nikde, tie pravdepodobne dopadli kilometre od miesta, kde som dopadla ja.

Dagonith

„Ať si ty věci nechají, hlavně že mám zbraň, nedokázal bych si to překousnout, ta potvora se už dědí dost dlouho a není to jen tak obyčejná sekyrka na dřevo...“ Řekl již notně silnějším hlasem, přehlížeje e kapitán šeptal. Nenapadlo jej, jak by si to mohli koboldi vyložit ale v jednom měl jasno. Těm malým potvůrkám toho dlužil setsakramentsky hodně. Otočil se a tiše zasténal, kterak rozproudil krev ve ztuhlém těle a nadýchal se trochu čerstvého vzduchu.
Napnuté svaly, které ležely tak dlouhou dobu bez většího pohybu, nesnesitelně rychle chytaly svalovici. Jako by si je nemile namohl. Když navíc pohl rukou, nemohl než svého činu litovat, neboť mu v ní tak píchlo, až sebou cukl. Zamračil se a podíval se kam mířil a spěchal kapitán. Ruka jej nepříjemně píchala a trpaslík se přistihl jak přemýšlí nad obavami, že by se mu mohla rána každou chvíli rozšklebit. Zakroutil jen hlavou. Ten malý tvoreček, Ratnik nesl jeho obouručku úplně sám a když mu kapitán pomohl a zbraň mu podal, konečně se měl o co opřít.

Starostlivě se na ni zadíval a zdravou rukou ji projel prsty po čepeli. V tom ale přišel druhý kobold s návrhem a trpaslík měl pocit jakoby vše šlo tak rychle jak jen to bylo možné. Ti malí tvorečkové zkrátka žili o mnho rychleji než trpaslík. Když pak došli k lesu a Mal jim dal návrh na cestu, kývl Dag jednohlasně na Maův výběr a řekl, ignorujíc zranění a únavu, která jej stále obalovala jako pavoučí síť. Byla nesnesitelná. „Taky jsem pro střed, musíme tam dojít jak nejrychleji jen to bude možné. Jsme tři a máme kobolda. Pověz mi, jak to teď s těmi vašimi Mantulemi, vypadá teď?“ V jeho hlase bylo možné uslyšet jistou zvědavost. Samozřejmě že záleželo i na tom kolik nekromantul tam mohou potkat.

V tom se však stala naprosto podivná věc. Dag by na všechny své vousy a předky přísahal že vše co zažil v uplynulých dnech bylo přímo hrdinské a epochální a že by žádný bard ani vypravěč nevymyslel takovou zápletku jako vymyslel on, ale když se z ničeho nic ozval strašivý rachot přicházející z nebe? Dag měl snad slyšiny, podivným výrazem se podíval na oblohu a sporstě křikl. „Co se to u všech nestydatých lidských mezků děje?!“ Ale nedořekl, sotva totiž rozeznal to co bylo původcem zvuku, rychle se pohnul, až se sám přisihl že byl udiven rychlostí svého pohybu a pozoroval jak cosi spadlo z oblohy přímo mezi stromy, přitom jich několik polámalo a vyrývalo si to brázdu lesem kousek od nich. „U všech předků, co to je?“

Nestačil se divit. Udiveným pohledem se podíval na Mala a pak na kapitána a svižným krokem, opírajíce se o svou dvouručku se vydal na místo. Zdálo se mu to nebo ke konci slyšel křik? Každopádně nestačil se divit, když došel blíže.
Byl opatrný. Sekyru držel již v obou rukách, když spatřil mezi stromky brázdu a v ní zmítající se postavu. Kdo to byl? Musel se přiznat že nic, nebo snad nikoho takového v životě neviděl. Asi se zbláznil, on se zbláznil. Ano, to to bylo. Z celého toho příběhu mu určitělo přeskočilo.

Údiv, okamžitě vystřídala realita, když se mu za krátkou dobu vrátil chladný rozum. „Pojďte sem, tohle jsem v životě neviděl.“ Řekl, adrenalin, který mu do žil na krátkou dobu vlilo překvapení začal opadat a jej zase píchlo v ruce. Nebylo to dlouho co ji měl skoro amputovanou. Ani se nestačil divit, když shlížel na dusícího se Valeána. V životě je neviděl a nedokázal určit o co se vlastně jednalo. Jak se však na to podivné něco díval, začínal mít stále větší pocit, že ten, kdo spadl z takové výšky, jisto jistě potřebuje pomoc. To už byl ale kapitán jistojistě zde taktéž.

Vyael

Dopad na zem nebol ani zďaleka príjemný. Spolu s dusením som mala pocit, že sa mi ide mozog vyskočiť z hlavy, rozpadnúť sa na malé kúsky a ešte aj tie by zdrhli niekam do sveta. Prestala som sa sústrediť na zmačkaný hrudný kôš a rýchlo som si z hlavy dala dole helmu, ktorá bola taktiež dosť nepríjemne pokrivená. Našťastie helma nebola taká hrubá vrstva ocele a kože, takže som ju dokázala roztiahnuť dosť na to, aby som ňou prestrčila hlavu. Rýchlo som ruky stiahla späť k hrudnému košu no ten stále uvoľniť nešiel. Remene boli zaseknuté a ja som ich nedokázala pretrhnúť, aspoň teda spočiatku. Bojovala som s ním ešte dlho, vlastne som pomaly začínala zamldievať od nedostatku kyslíku no nakoniec sa mi podarilo remene urvať a hrudný kôš roztvoriť. Zhlboka som sa nadýchla, bol to super pocit. Ako keď človek niekoľko minút trčí pod vodou a až keď je úplne za hranicou svojich možností, vynorí sa a konečne do svojich pľúc nadobudne kyslík. Ostala som však ležať na zemi a zhlboka, aj keď trocha splašene, som sa snažila ustáliť moju tepovú frekvenciu pravidelným dýchaním, čo mi tiež moc nešlo. Ešte pár krát som zakašľala. Následne som len zatvorila oči, strhla som si z ruky rukavicu a práve voľnou rukou som si pretrela tvár. Bolesť hlavy stále nestihla ustúpiť no bála som sa toho, čo všetko budem cítiť keď práve táto bolesť hlavy prejde. Ani som nezaregistrovala niekoho iného, ktorý by bol v mojej blízkosti, vlastne som zatiaľ nepočula ani len moje vlastné, stále splašené pokusy o dýchanie.

Mal sa v poslednej chvíli pozrel na oblohu, a urobil tak v správny čas. Nahlas skríkol, v panike nevedel na akú stranu bežať. Napokon odskočil niekoľko metrov naspäť, rovno vám dvom pod nohy. To... teleso, alebo čokoľvek to bolo, skoro spadlo rovno na malého vystrašeného kobolda.
Pri mantulách! Mohla by byť... legenda o lietajúcej nekromantuli pravdivá?! Spýtal sa nahlas kobold, divoko sa rozhliadal na okolo a pomalým krokom sa blížil k spadnutému telesu.
Dagonith ho však predbehol a tak bol Mal nútený spýtať sa jeho. V jeho hlase bolo počuť nadšenie, dúfanie i očakávanie.
Je to... letomantula? Má to krídla? A nohy? Veľa nôh?
Kapitán tam po celý čas stál potichu a pri Malových poznámkach a otázkach sa chytal za čelo. Pravdepodobne vedel čo to tam, v tom krátere môže ležať.

Dagonith

Malý kobold mu při té podivné události vletěl pod nohy div že tvorečka nezašlápl a když se spěšně vydal k té podivné věci zaslechl jen Malovo lamentování. Když však přišel blíže a prohlédl si to, nebo spíše toho co spadl z oblohy blíže, zakabonil se a řekl. „Má to křídla, ale nohy jenom dvě. Tohle není nekromantule.“ Přičemž schytil obouručku tak jak se měla správně držet a přešlápl na místě.
Ne, tohle nebyla věc, ale živá bytost. Taková jakou v životě neviděl a popravdě, jak se mohl přiznat, ani neslyšel. Nebyl to elf ani člověk, vždyť tohle mělo křídla! A od kdy měli lidé křídla? Dagonith jich pár zabil a nikdy žádného s křídly neviděl.
Ten tvor, ta bytost to.. To si sundalo nejdříve helmici a pak si roztrhlo brnění, které jí nejspíše znemožňoval odýchání a popravdě vypadalo to, že bytost byla nejspíše silně otřesená. Z takového pádu. Dagonith se podival na kapitána. Chytal se za hlavu a za obličej a vypadalo to že má starosti. „Kapitáne co to je? V životě jsem to neviděl.“
S tím se opět otočil a opatrně udělal krok blíže, k postavě, ležící na zemi.

Kapitán vás oboch, Daga aj Mala, prstom na ústach utíšil a pokynul vám aby ste ustúpili pár krokov dozadu. Následne sám k miestu dopadu prikráčal. Pri prvom pohľade na okrídlenú bytosť, ktorá v tejto vyrytej diere ležala, sa zatváril prekvapene.
Je to valeán. Konkrétne žena... mladá žena. Dokonca by som povedal, že dievča. Vyhodená z mesta. Oznámil kapitán nahlas smerom ku vám dvom a znova sa otočil na ženu.
Z miest niekedy vyhadzujú zločincov za trest. Je to prakticky... doživotie a zároveň aj útrapy a smrť... Dag, ty iste rozumieš. Predsa vieš že ľudia majú valeánov ako otrokov, a zbavujú ich krídel. Je to barbarské, skutočne. Vysvetlil dodatočne, a to tichým hlasom, tak aby to valeánka nepočula.
Pomaly a opatrne k nej podišiel. Neisto jej položil ruku na rameno a sklonil sa.
Si zranená? Môžeme pomôcť. Ako sa voláš?

Vyael

Trvalo mi chvíľu, kým som znova začala normálne, pravidelne dýchať. Pokúsila som sa posadiť, čo sa mi na moje prekvapenie taktiež podarilo. Pociťovala som ostrejšiu bolesť v oblasti boku a keď si to miesto prezrela, všimla som si kus kovu, asi nejakej zbrane či časti budovy, ktorý mi musela prejsť brnením a preraziť mi pokožku no našťastie nie príliš hlboko. Nechala som ho však tam, takto som aspoň nemohla vykrvácať a popravde som si nebola taká istá, ako hlboko to v boku mám zabodnuté. Prestalo mi už aj pískať v ušiach, čo bolo dobré znamenie. Keď mi niekto položil ruku na rameno, trhlo to so mnou a v rýchlosti sa daného tvora posnažila odhodiť krídlami. To mi však kupodivu nevyšlo a len som v nich pocítila taktiež ostrú bolesť. Očividne si chvíľku nezalietam. Pootočila som hlavu k hlasu, ktorý som počula. Viditeľne mi odľahlo. Nebol to človek.
"Zopár zlomených rebier.. narazené krídla a typujem ľahký otras mozgu.." Zamumlala som po tom, čo som sa nejakým spôsobom snažila zhodnotiť môj stav. Bola som až nečakane pokojná na to, že som sa nachádzala na zemi.
"Moje meno je Vyael.. a.. vy ste?" Spýtala som sa Trpaslíka, pri čom som si všimla aj ďalších dvoch, ktorý stáli trocha vzadu. Rukou som si stále držala hrot toho "niečoho" a rozmýšľala som, či ho vytiahnúť a riskovať krvácanie, alebo ho nechať tam a riskovať infekciu či podobne.