Pouštní lid

Další názvy rasy:
Otrokáři, Lid pouště

Hlavní sídlo:
Velká modrá oáza – většina lidí pouště si nestaví příbytky (ačkoliv existují desítky osad). Cestují v malých karavanách nebo loveckých partách a buď loví otroky, nebo je prodávají. Právě ve Velké oáze se scházejí karavany z celé pouště kvůli obchodu.

Zvláštní znaky:
Pouštní lidé jsou velice podobní lidem. Jsou však o něco méně mohutní a mnohem pružnější. V boji se specializují na rychlost a hbitost, kterým se může rovnat opravdu jen málokdo. Jsou také trochu tmavší, aby se lépe vyrovnali s životem na poušti. Mají speciální oční víčka, které chrání jejich oči i při písečné bouři. Jejich těla vylučují jen minimum tekutin, neboť voda je na poušti vzácná. Jejich oči i vlasy postrádají pigment, takže jsou vesměs bělovlasí a žlutoocí.

Zvláštní znaky kultury:
Kultura písečných lidí je zvláštní, neboť je jednak matriarchální a hlavně je založená na otrocké práci. Ženy mají dominantní slovo ve společnosti. Všechny karavany, všechny obchody, všechny osady... vše vedou ženy. Dokonce i bojem se zabývají téměř výhradně ženy. Jelikož ženy se zabývají téměř vším a fyzickou práci zase obstarávají otroci tak na muže příliš práce nezbývá. Mnoho mužů odchází hledat štěstí mimo poušť, další slouží jako hlídači otroků. Většina z nich však pracují právě jako otrokáři, samozřejmě vedení ženou.

Historie:
Historie pouštího lidu je prakticky zapomenutá, neboť většina z nich nepovažovala za nutné zapisovat svojí historii. Nejstarší existují zápisy pouštního lidu jsou tak obchodní smlouvy. Z těch se toho příliš vyčíst nedá. Zdá se však, že původně to byli lidé, které jejich chamtivost zahnala až do války, která zničila jejich zemi i civilizaci a vyhnala přeživší do pouště. Právě proto začali vládnout ženy, zdálo se, že jejich přístup je méně agresivní. Jak se z nich stali otrokáři už neví nikdo. Pravděpodobně k tomu vedl objev vynálezu, kterému říkají prostě „obojek“. Obojek je kovový nákrčník, který dokáže šokovat svého nositele. Právě díky němu se z otroků stal výnosný obchod. Jen málokdo, kdo dostane šok obojku je ochotný dostat druhý. Proto jich většina zapadne hezky do řady. A otroci se stali páteří, která z hrstky potulných nomádů vytvořila mocnou říši, která prosperuje podivným způsobem. Jejich říši se nikdo nepokouší dobýt, protože na poušti není co dobývat a potulné dobrodruhy a obchodníky přepadají ženská komanda, známá jako fúrie, ženy pouště.

Rituály a víra:
Lidé pouště nevěří v božstva. Když každý jednotlivý den je boj o přežití ve vyprahlé pustině, tak na víru nezbyde místo. Dalo by se říci, že jsou fatalisté věřící v predestinaci. Při narození jim Osud uloží úkol, ke kterému spějí po celý život. Proto mezi nimi neexistuje moc zákonů a trestů, neboť ať udělají cokoliv tak věří v to, že to byla vůle osudu. Těžko říct kolik z nich tomu opravdu věří a jen nevyužívají víry k omluvě vlastních činů.
Děti pouštního lidu se od malička připravují na tvrdý život v poušti. Od 5ti let se učí jezdit na pouštních jelenech a střílet z foukačky. Od 7mi let se starají o zotročené děti. Většinou ve 12ti letech opouštějí rodinu a přidávají se k jiné karavaně nebo se usazují v osadách. Věří se totiž, že by je život s rodinou mohl změnit, mohli by změknout a poušť by je zahubila.

Způsob boje:
Pouští lid bojuje často. Musí, neboť bez boje se nedají získávat otroci. K tomu jsou určena komanda známá jako fúrie. Speciálně vycvičené ženy, které se v barvách pouště skrývají v písku a přepadají karavany, obchodníky nebo osady nedaleko pouště. Nenosí brnění, protože na poušti by v nich bylo příliš vedro. Používají foukačky s otrávenými šipkami a dlouhé, štíhle čepele, rovněž natřené jedy. Jed však nemá za úkol cíl zabít, pouze ochromit. Pro případ otrockých bouří jsou cvičeni mužské jednotky – hlídači. Ti nejsou příliš vycvičeni, používají podobné zbraně jako fúrie, protože mrtvý otrok není dobrý k ničemu. V případě ohrožení nějaké osady slouží jako pěšáci. Hlavní zbraní není disciplína ani výzbroj, ale obrovská obratnost. Muži i ženy jsou totiž schopní akrobacie, které dosáhne málokdo jiný.