4|A|9999

Když se skupinka dostala na kopec, její členové mohli spatřit na půl zbořený klášter, ze kterého se do nebe ještě hrnul kouř. Nic víc zatím neviděli, ale bylo jasné, že despota si dal záležet na tom, aby všem v Myrdonu ukázal, že on je tady pán a nikdo si nebude žít svobodně, aniž by mu to dovolil.

Ula

Když Corwin nic neříkal, jen se směrem k němu zamračila.
"Nic nezjistíme, dokud tam nedojdeme. Nebudu je pohřbívat, když ještě nic nevím!" pronesla rozhodně a přestala si prohlížet dýku. Jen si ji vzala pevně do ruky, aby byla v pohotovosti. Bohužel neměla ani žádný opasek, za který by ji mohla zasunout.

Začínala pomalu poznávat okolí. Ale neušel jí ani kouř stoupající k podmračenému nebi. Nedokázala skrývat svoje myšlenky, takže stále se prohlubující utrápený výraz na její tváři těžko ušel komukoli, kdo se na ni podíval.
Jakmile přišli na světlinu na útesu, kde stál, no, nyní už moc nestál, klášter, Ule se oči zalily slzami. Pořád ještě nebylo nic jisté, pořád věřila, že její rodina žije, ale ta víra se teď znatelně otřásla. Na nic nehleděla a rozběhla se se zadržováním vzlykáním k troskám. Ani nevěděla, co tam chce najít, ale prostě musela to vidět zblízka.

Bergil Brighlight

Už z velké dálky nás vítel sloup kouře. Moje nejhorší obavy se potvrdily. Nevěřil jsem tomu, že by někdo mohl zůstat naživu, ale přesto jsem chtěl vyslat pár můžu na průzkum, když vtom Ula vyběhla napřed. Rychle, za ní, prohledejte to všechno. Hledejte živé a raněné! A pozor! Nepřátelé tu stále mohou být! vykřikl jsem. Měl jsem stále vepředu 2 průzkumníky, kteří by mi dali vědět, kdyby tu nepřátele stále byli, ale lepší je být opatrný, než potom litovat. Nemohl jsem ale také nesoucítit s Ulou. Pravděpodovně to před námi bylo vše, co znala ze svého života...

Ula

Bergil měl v myšlenkách pravdu. Tohle bylo opravdu místo, kde Ula strávila v podstatě celý život. Nikdy necestovala ani nechodila dát jak kilometr od kláštera.
Doběhla do blízkosti trosek. Už byla tak blízko, že jí konečně došlo, že je to realita, že její domov je zničený. Zpomalila. Teď se jí zmocnil i strach z toho, co by tu mohla najít. Ale věděla, že to prostě musí vidět, ať už je to cokoli. Po krátkém zaváhání, se tedy vydala znova blíž. Vyděšenýma očima se rozhlížela kolem, zaslepovaly ji slzy pláče i z toho kouře, co se kolem válel. Ani si to neuvědomila, ale začala svým vysokým hláskem volat jména lidí, kteří tu s ní bydleli. Jestli tu někde byli, museli ji slyšet, museli!

Corwin Swiftwind

Svýma elfíma očima (bystřejší smysly elfů) se zadíval dolů z kopce. Prohlížel si z dálky, jestli je skutečně bezpečné tam chodit. Což bylo asi trochu zbytečné, protože už tam všichni byli. S Ulou v čele. Neviděl žádné nepřátele. Ale všiml si něčeho dost nehezkého. Na dvoře bylo několik kůlů, na nichž byly napíchnuté useknuté hlavy lidí, kteří zde klášter nejspíš obývali. Tohle Ula nesměla vidět. Corwin se sprintem rozběhl z kopce a mířil přímo ke klášteru mezi ostatní. Musel zabránit tomu, aby ta malá holka viděla to, co tu napáchal despota. Bylo mu z toho hrozně. Viděl dost mrtvých lidí, ale tohle bylo jiné. Mrzelo ho to a bylo mu líto té malé dívky, která nikdy nepoznala skutečnou bolest, jenž dokážou lidé, co obývají tento svět, napáchat.

Ula

"Bratře Mossi! Paní Senorádová! Pane učiteli!" volala už ochraptěle a kašlala, protože se nadýchala kouře. Zatím tu viděla jen zmar a zkázu, poničené místnosti, v nichž kdysi žila, rozbité věci, které každý den používala. "Šmudlinko!" vzpomněla si i na starou klášterní kočku. Naštěstí pro ni, přišla ke klášteru z druhé strany, než bylo nádvoří, takže zatím nic hrozného neviděla. Tedy... v rámci toho, že její domov byl nyní spáleništěm. Ale už se k nádvoří přes rozvalené kameny a cihly blížila.

Corwin Swiftwind

Najednou se odněkud vynořila černobílá kočka a rychle běžela za Ulou. Skočila na ní a zaryla do ní drápky, jak nejpevněji to šlo. Vypadala nervózně a vyděšeně. V ten moment doběhl Corwin a chytil Ulu. "Bergila, jděte se podívat na nádvoří! Musíme to tu prohledat.." Řekl dost drsným a zároveň rozklepaným hlasem. Ulu držel pevně a nechtěl jí pustit. Ani to neplánoval. "Všechno je v pořádku, Ulo..Vypadá to, že všichni unikli.. Moje elfí oči nikoho neviděly. Ale počkáme na Bergila tady...Ano?" Zeptal se. Nevěděl, co by měl říkat, protože věděl, že se Ula cítí strašně. "To je tvoje kočka, Ulo? Jak se jmenuje?" Snažil se trochu změnit téma.

Ula

Normálně by to Corwinovi nesežrala, ale teď byla ve stavu, kdy člověk rád věří. Stejně napůl nevnímala, co říkal. Taky nevnímala, že jí bolí škrábání drápků. Rychle popadla kočku do náruče. Konečně jiskřička naděje!
"Šmudlinka, jmenuje se Šmudlinka..." zamumlala do kočičí srsti, takže Corwin tomu skoro nerozuměl. Sedla si na zem, tam, kde byla. Kočku držela dál v náručí a tiskla ji k sobě, úplně se k ní choulila. za chvíli si Corwin mohl všimnout, jak se jí třesou ramena. Nechtěla už nikam jít. Neměla se kam vrátit, nevěděla, co teď bude dělat a jak najde všechny, co má ráda. Byla ale hrozně šťastná, že má Šmudlinku. Plakala, smutkem ale i dojetím, že nalezla aspoň někoho známého, kdo je v pořádku, živý a zdravý. To bylo asi tak všechno, čeho bylo právě teď schopná. Přála by si, aby se poslední dva dny nikdy nestaly, a vlastně pořád napůl čekala, že se vzbudí ze strašné noční můry.

Bergil Brighlight

Společně s vojáky jsem proběhl ruiny. Hledali jsme nepřátelé, přeživší, nebo cokoliv, co se dalo využít. Poslal jsem taky pár mužů, aby provedli pohřeb mrtvých podle starých tradic. Bolelo mě u srdce, že Charn nenechal už ani mnichy na pokoji. Nemohli pro něj představovat žádnou hrozbu, nesnažili se ovlivňovat politiku. Jediné co mě napadlo bylo to, že snad někdo prchal před Charnem a mniši mu poskytli přístřetí v dobré víře a stále je to život. Nic lepšího mě nenapadlo. Byl jsem z toho opravdu smutný. Co se z tohohle království stalo.

Corwin Swiftwind

Koukal se na kočku, jak šplhá po Ule a snaží se jí držet, co nejpevněji. Tohle byla jedna z těch situací, o kterých si myslel, že se do nich vůbec nemůže dostat. Ale bylo to tu. Elf, který utekl z domova po tom, co střelil šípem svého otce, jen pro to, aby zachránil medvíďata. Poté svoji povahu naprosto změnil. Tedy, pokusil se o to. Stal se nájemným vrahem a zabíjel lidi pro peníze.. Ten elf tu teď stál a bylo mu do breku kvůli malé holce a klášterní kočce, která jako jediná přežila masakr. Otočil se směrem, kde stál Charn a zadíval se tam s dost vyčítavým pohledem. Ten chlap, co tomu vládl, napáchal škody, které se nikdy nemůžou spravit. Nebyly to totiž žádné materiální škody. Ach, kdyby jen shořel klášter. Nebo jen domy.. Města.. Ne.. Ten člověk.. Tedy.. Ta zrůda musela vraždit nevinné. Tolik lidí umřelo kvůli jeho odpornému charakteru. Někdo to musel ukončit.