Athralský les

Randroth

Hahá, hlúpy drak, nemôžeš čeliť sile mocného Randrotha!! volal keď odsekával drakovu hlavu. Drakovo telo bezmocne padlo na zem a muž v blýskavom brnení so zlatým mečom dopadol tiež... hneď ho obkolesil dal ktorý mu volal na slávu. Stal sa hrdinom... Ale vtedy všetko zmizlo v nejakom silnom svetle...
Otvoril oči ale hneď ich zas privrel. Zatienil si ich rukou a potom ich opäť otvoril. Slnečné lúče vychádzajúceho slnka ho prebudili do nového dňa. Zazíval a ponaťahoval sa. Heh, to bol dobrý sen... škoda že skončil. povedal si sám pre seba. Pohľad mu spočinul na včerajšom ohnisku, teraz už vyhasnutom. Zdalo sa že to bola pokojná noc... Pokojná noc uprostred lesa.
No, ak som to počítal správne, do Nolenu mi ostáva už asi tak len deň cesty. pomyslel si. To aby som pomaly vyrazil... teda, hneď po raňajkách. Jeho raňajky činili dva krajce chleba a kus mäsa... obvyklé raňajky, ale dobré. Mal zásoby ešte tak na dva dni, takže všetko vyzeralo perfektne. Ešte sa napil vody a potom sa konečne postavil, ešte sa trocha ponaťahoval a vydal sa ďalej lesom, v dobrej nálade.

Randroth byl probuzen slunečními paprsky, které prosvítali mezi korunami vysokých stromů. Toulavý cestovatel však nebyl jediným tvorem, který se touto dobou probouzel. Ráno se v celém athralském lese obnovil život. Když se dal cestovatel do kroku, přeskočil před ním zajíc a kdyby tam skočil jen o pár sekund později, nejspíš by se s Randrothem srazil! Mezi kmeny stromů mohl bělovlas spatřit spoustu lesních zvířat. Na jeho ranní cestování mu hlasitě zpívali ptáci a chvílemi to i znělo jako by se snažili sladit své cvrlikání a vytvořit tak jednu sborovou píseň. V tomhle podivném magickém světě nikdo neví. Samozřejmě se to mohlo Randrothovi jenom zdát. Před chvílí vstal a jeho mysl nebyla úplně připravená na nový den.
Do Nolenu to skutečně byl pouze jeden den cesty. Randroth byl v podstatě na kraji lesa, ale i tak ho ještě čekala několikakilometrová štreka. Po tom, co se prodral několika keři, uviděl vyšlapanou pěšinku. Mohl si vybrat, jestli se vydá po ní nebo půjde dál lesem. Pěšinka na Randrothových mapách nebyla, navíc na ní v dálce ležela nějaká věc, kterou z té vzdálenosti Randroth nemohl rozpoznat.

Randroth

Pískal si do kroku... Bolo to ráno ako každé iné... Ráno plné života okolo. Už zažil také ráno veľakrát, ale aj tak ho vždy naplnil dobrý pocit. Tieto tvory sa ale majú... žiadne starosti, sú voľné, a jediné o čo sa musia starať je aby ich niečo nezožralo. Počkať... vlastne sa musia starať aj o jedlo. Asi nie su zas až tak odlišné od nás... ale sú voľné, na rozdiel od väčšiny ľudí. A nevedú medzi sebou take stupídne vojny. Heh, možno sú nakoniec mudrejší ako celí ľudia... zamýšľal sa, ale vyrušila ho z toho nejaka cestička, na ktorú narazil.
Rýchlo skontroloval mapu, ale nebola tam zakreslená. Hmm, možno si zmapujem novú cestu! pomyslel si a hneď si vytiahol ceruzku, ktorou si začal značiť cestu do mapy tenkou čiarou. Robil to celkom často, preto bola jeho mapa pre nezasvätené oči totálnym dočmáraným kusom hadru, ale preňho dávala dokonalý zmysel. Rozhodol sa, že pôjde teda po nej, trebárs vedie do Nolenu. Ale trocha sa zarazil, keď sa lepšie pozrel dopredu. Niečo na tej ceste bolo... ďaleko vpredu. Nerozoznal čo to bolo. Hmm... ktovie čo to je. No, to asi uvidíme až budem bližšie... len dufam že to nebudú banditi. pomyslel si a vydal sa po ceste s očami upriamenými na tej veci vpredu.

Čím více se Randroth blížil k tomu, co se nacházelo uprostřed cesty, začal se přímou úměrou zvyšovat i jeho pocit nejistoty. A měl pro to dobrý důvod. Jako cestovatel už byl v různých koutech světa, poznal spoustu lidí, dobrých i špatných, těch kteří ho chtěli zneužít, ale i těch, co ho pozvali do svých příbytků, nabídli mu teplý čaj, nakrmili ho a nechali ho přespat v jejich posteli. Seznámil se však i s tou druhou stranou mince, rasou, která neznala nic jiného, než nenávist a touhu ubližovat jiným, ničit, plenit, zabíjet, nemluvím o nikom jiném, než o odporných skřetech, kteří obývají ty nejšpinavější a nejnebezpečnější kouty světa. Ranroth si s nimi mnohokrát užil své a moc dobře věděl, jak vypadají jejich šípy. Na rozdíl od elfských nebo lidských šípů neměly ani špetku elegance, byly nechutné, stejně jako ti, jenž je vyrobili.
Uprostřed cesty ležel srnec s useknutou hlavou a jedním skřetím šípem zavrtaným hluboko do svého zvířecího těla. Útok na zvíře byl přesný. Srnec byl usmrcen jednou precizní ránou přímo do srdce, střelec byl rozhodně neomylný, a nebo měl prostě štěstí, kdo ví. To ale nebylo to, co by nahnalo i tomu nejotrlejšímu muži strach, ta největší zvláštnost na celé téhle věci, byl fakt, že skřeti v athralském lese nežijí! Randroth uslyšel křupnutí větví, někdo tam musel být!

Randroth

Ako sa tak blížil ku objektu a rozpoznával čo to je, jeho dobrá nálada vyprchávala... Poznal totiž že to je mŕtvy srnec... Na tom by nebolo nič zvláštne, keby si ju bol aspoň niekto zobral na mäso... Ale nie, oni len odsekli hlavu a nechali ju tam... Sprostí ľudia... o čom im sakra ide, o trofeje? Takýto zbytočný koniec života pre pekného srnca... pomyslel si a prvé čo ho napadlo, bolo zobrať z toho srnca mäso, aby nevyšlo navnivoč... Možno ho zje alebo ho predá... ale keď sa už chcel zohnúť, tak uvidel niečo čo mu zastavilo dych.
Ten šíp, je... je... skřetí? pomyslel si vyľakane. Rozhodne to tak bolo... bol neomylne skřetí. Už sa stretol s takým šípom párkrát... Dokonca aj keď si ho musel vyťahovať z nohy. Ale čo dopekla robia skřeti v Athralskom... Počkať, čo ak tu stále... A vtedy pukla vetvička. A Randroth si uvedomil že tam stojí totálne na rane a skřeti nepotrebuju veľa dôvodov aby ho napadli... môžu ho okradnuť alebo ešte niečo horšie! A tak Randroth nestrácal čas a rýchlo odskočil do lesa, totiž na cestičke bol dokonalým cieľom... odskočil na druhú stranu z ktorej počul to puknutie a začal utekať! V utekaní bol popravde vždy dobrý, už od prírody bol rýchly a mrštný a nebolo to prvý krát čo utekal cez les... neraz mu to zachránilo život. Utekal, kľučkoval, zdrhal čo najrýchlejšie a neobzeral sa.

Bylo to zvláštní, ale Randroth někde v hloubi své mysli ucítil podivnou úlevu, i když měl pořád velký strach o svůj život. Kdo by si neulevil po tom, co pravděpodobně prchl hrobníkovi z lopaty. Poutník za sebou neslyšel žádný dupot nohou hladových skřetů. Pravděpodobně zastřelili srnce a chystali se jej naporcovat, ale potom si všimli šťavnatého lidského masíčka, jak si to pochoduje přímo k nim, tak se schovali.
Jak Randroth běžel, sekl se o ostrou větev do tváře a ta mu okamžitě začal krvácet. Nebyla to nějaká fatální rána, která by ho měla nějak zpomalovat, to ne, ale na au to určitě bylo.
Terén v lese byl čím dál nerovnější a jeho překonávání začalo být velmi obtížné, což zanedlouho způsobilo Randrothův pád. Než se stihl vzpamatovat, někdo ho zalehl, "pššt," ozvalo se z úst neznámé postavy, která obsadila Randrothovy záda.
Randroth si mohl všimnout, že kolem nich prochází tři po zuby ozbrojení skřeti. Jeden z nich, ten nejhnusnější, nesl v levé ruce hlavu srnce. "Kde je-rrr?! zavrčel a podíval se přitom k místu, kde ležel Randroth. Bylo zvláštní, že ho skřet neviděl, vypadalo to, jako by Randrotha a skřeti dělila nějaká neviditelná zábrana. "Máš u sebe nějakou zbraň?" zašeptala postava ležící na Randrothovi.

Randroth

Randroth stále nebol zadýchaný, čo bol výsledok jeho skvelej fyzičky... A tréningu z mnohých útekov predtým. Ale aj tak trocha spomalil, tesne potom ako mu vrazila do tváre vetva... Ale nie preto že by ho to tak bolelo, aj keď povedal aspoň "au" a nebolo to príjemne, ale preto lebo si myslel že nebezpečenstvo už je preč... Stále nešiel pomaly, iba nešiel tým legendárnych šprintom...
Chcel sa obzieť, aby sa ubezpečil že všetko je ok, ale to sa mu stalo osudným... Keďže sa mu podarilo zakopnúť o vetvu tak parádne, že dopadol na hubu. Ale skôr ako stihol zahrešit, tak na sebe ucítil nejakú váhu. Začal sa metať a brániť, rozhodne sa totiž nechcel vzdať len tak! Ale postava ho utíšila a keď uvidel tých skřetov tak sa prestal hýbať už totálne. Svine... fakt som im zrejme musel zdrhnuť hrozne tesne... pomyslel si a to mu iba pridalo na strachu. A hlavne... prečo ho sakra nevideli? Však im v tom nič nebránilo... Ale čas na otázky bude asi potom...
Jo, ale nie som nejaky úžasny bojovnik... odpovedal postave tak potichu, že sa skoro ani sám nepočul. Rozhodne sa neodvažoval bojovať proti dobre ozbrojenej skupinke skřetov so svojim malým nožíkom... Dúfal že tá postava má nejaký plán, alebo že ti skřeti odídu... Rozhodne nebol pripravený lúčiť sa so svetom...

"Hmm," ozvalo se tiché zamyšlení a Randroth ucítil, jak ho postava začala osahávat. Jak sám zjistil, nebylo to z nějakých neslušných důvodů, postava se zřejmě snažila nahmatat Randrothovu zbraň. Mělo to začít u pasu, ale muž ležící na poutníkových zádech sáhl omylem přímo na Randrothův zadek. Samozřejmě, že pokračoval dál, až se nakonec dostal k pasu, kde konečně nahmatal menší meč. Randroth mohl slyšet, jak si postava odfrkla po tom, co si prohlédla zbraň, a pak už cestovatel ucítil úlevu, když z jeho zad cizinec slezl.
Skřeti málem vyletěli z kůže, když spatřili vysokého bělovlasého elfa, který se objevil odnikud. Elf měl na zádech dlouhý zelený plášť a pod ním kožené oblečení. Ostatně, z kůže byla největší část jeho oděvu, z čehož se dalo usoudit, že to nebyl žádný voják, ten by přece jen měl nablýskané brnění, nebo ne?
Skřet, který nesl hlavu srnce se pokusil o nějaký útok, ale byl to spíš jen takový zoufalý čin, který skončil další useknutou hlavou. Skřetovo tělo se sneslo k zemi a jeho hlava ironicky dopadla k jeho druhé ruce. Další skřet se okamžitě vrhl na bělovlasého elfa, ale ten ladně uhnul do strany a Randrotohvým mečem mu probodl srdce. Když to viděl třetí skřet, pokusil se o útěk, ale elf ho nechtěl nechat, napřáhl se a vrhl zbraň tak, že se skřetovi zarazila do týla. Bělovlas se špičatýma ušima doběhl k tělu, vyrval z něj meč a vrátil se k Randrothovi.
"Omlouvám se za způsobené potíže, ti skřeti jsou tu kvůli mě, stopují mě už od hranic," řekl a vrazil Ranrothovi meč do ruky, "pokud chcete, můžu vás vyvést z lesa, ale musíme si pospíšit, určitě jich tu je víc."

Randroth

Randroth sa neprijemne mykol keď mu ten chlap siahol na zadok, ale bolo to nedopatrením... teda, aspoň v to hrozne moc dúfal. Uľavilo sa mu, keď z neho elf zliezol... A potom sa rýchlo zdvihol a odskočil preč aby elfovi nezavadzal... Teraz môžem zdrhnúť... ale... on mi pomohol... a bolo by hnusné ho tu nechať... Tak radšej počkám v zálohe...
Ale elf pomoc nepotreboval a Randroth len z otvorenými ústami pozeral ako skolil tých skřetov. Prebral sa zo šoku až keď mu elf vrazil meč do ruky.
Eh... to bolo... no... rozhodne viete dobre bojovať. povedal a usmial sa. Meč si opäť schoval. Už videl pár dobrých bojovníkov, ale tento bol skutočne niečo. Umm... no pomoc by som rozhodne prijal, ak by vám to teda nerobilo moc problémov... Ja som Randroth, a vy sa voláte...? spýtal sa ho, pričom mu priateľsky podal ruku. Rozhodne bude lepšie keď pôjdu vo dvoch keď sú tu skřeti, a ktovie, možno sa od tohto cudzinca dozvie nejaký zaujímavý príbeh, a tie Randroth vždy rád počúval!