Prolog: Pelomin

Vítejte ve Smallburrow, krásném městečku, ve kterém žijí malí tvorové - Pelomini.

Byl krásný den. Zrovna vycházelo sluníčko a den se pomalu ale jistě probouzel. Spousta Pelominů už byla na nohou, vaříc si čaj nebo nějaké jídlo! Ano, Pelomini jídlo milují a jsou schopni upéct si ke snídani kuře. Když už na to mají prostředky, tak proč by toho nevyužili, že jo? Technická zdatnost je prostě dobrá a Pelomini jí užívají velmi často na řešení různých problémů, domácích prací a podobně.

Vraťme se ale tam, kam jsme původně mířili. Na místo, kde začíná náš malý-velký příběh. K dřevěné chaloupce Pelominky Annelynne Chantee. Každý den touto dobou tudy prochází zahradník Carond Brix a prohlíží si zahrádku, kterou má Annelynne před domkem.
Dnes měl víc času a nespěchal do práce tak jako jindy, takže se na chvíli zastavil a začal si zahrádku prohlížet z větší blízkosti. Možná měla v rodině nějakého zahradníka! Tak by si alespoň Carond vysvětlil to, proč je zahrádka tak úrodná. I když; tady ve Smallburrow měl úrodnou zahrádku skoro každý, kdo byl ochotný obětovat jí pár hodin týdně a několik minut denně. Podmínky tu pro to byly více než příznivé.

Lynne Chantee

Tak, ako bolo vonku pekne, tak jej bolo zle. Zopár pásov svetla prechádzajúcich cez jej bledú tvár takto zavčas rána jej nedopriali spánok, ba ani čulý ruch vonku, ktorý vyháňal každého z postele bez rozdielu. Neprívetivo zavrčala popod dych, keď už sa prebúdzala dobrú pol hodinu. Niekde v žalúdku sa búrilo pivo zo včerajšieho večera, a zas hore nespokojne mrnčal mozog, ktorý pripomínal, že má vo svojom skromnom domčeku neporiadok.
"Však dobre, dobre! Už vstávam, ach pri valeánskych pierkatých prdeliach..." Zanadávala si sama pre seba hrubým Smallburrowským prízvukom. Parkety ticho zaprotestovali, keď sa na ne postavila. Rýchlo na seba obliekla všetky potrebné spodničky-nespodničky, cetky a obľúbené ozdoby, ako striebornú sponu do vlasov v tvare motýlika. Tvár umyla studenou vodou, čo ju aspoň trocha postavilo na nohy a zlaté kadere prešla trojzubcom. Na ceste do kuchyne pozdravila Wandu, ktorá stála opretá v rohu a zobrala z mištičky v kuchyni mätový lístok, ktorý začala lenivo prežúvať.

Bola neuveriteľne smädná, no na to, aby sa mohla napiť musela zamieriť do studne po vodu. Niektoré domčeky už mali normálny odtok, ako to volali, no ona by musela získať minimálne dvoch nechutne bohatých obdivovateľov, aby jej ho tunajší chlapci zaviedli. To však znamená výjsť von. Na slnko. A počúvať všetok ten bľabot a smiech, ktoré jej hlava práve nezniesla. Avšak bola ako smädná, tak aj lačná a nemala na výber. Lynne zobrala vedro do ruky a vybrala sa vstriac poopileckým nástrahám krutého sveta mimo prítmia domu. Hneď jej do nosa udrela vôňa kvetov jej malej skromnej záhradky. Nikdy sa o ňu nijak extra nestarala, no keď sa pridala k skupine Opitého Drakôňa, všetko sa zmenilo. Tu a tam, predovšetkým po piatkovej noci, sa aspoň jeden člen rozhodol zbaviť sa zbytočností vo svojom žalúdku priamo v jej malebnej záhradke. Buď to boli kriaky opodiaľ, ktoré lemovali hranice jej pozemku, alebo záhon tulipánov na úzkej cestičke k jej dverám. Napríklad včera, ak si dobre pamätá, sa Lothar spokojne oprel rukou o stenu domu a pripravil ostružinám pivový darček. A tak si záhradka Lynne vodila viac, než dobre aj bez zásahu záhradníka. Veď pivo ešte nikdy nikomu neuškodilo!

Keď sa jej oči prispôsobili náhlemu svetlu zbadala, že pri jej plote stojí mladý Brix. Spočiatku jej tvárou prebleslo zamračenie, potom však nasadila strojený úsmev a trocha spevavým hlasom ho pozdravila.
"Zdravíčko, susedko! Máte sa?" Podišla k nemu cez bráničku, na ktorej mala ceduľku s jej ozdobne napísaným menom.

Carond Brix

Těžko říct, jak by Carond reagoval, kdyby se dozvěděl krutou pravdu o té malebné zahrádce, před kterou stál. Jako zahradník s dlouholetou praxí by nejspíš musel spáchat sebevraždu a to ne jen jednou. S trochou štěstí se to ale nikdy nedozví a bude ušetřen jakýchkoliv sebevražd či jiných krutých druhů sebepožkozování, kterými by musel/chtěl projít.

Z prohlížení zahrádky Caronda vytrhl ženský hlas jeho sousedky. "Dobrej, sousedko." Oplatil pozdrav a mávl k tomu pravačkou. "No, znáte to, práce. Ale nestěžuju si, jsem zdravý a rodina taky. A co vy? " Opřel se o její plot, za kterým stála. Možná to byla osudová chyba, za kterou mohl přijít o obě ruce. Ale taky třeba ne! Navíc, ruce zahradníka musí být tvrdé! Z toho neustálého hrabání a sázení a tak, určitě mi rozumíte.

Lynne Chantee

Caronda nikdy dobre nepoznala. Pár krát ho zahliadla na námestí, na ulici pri stánkoch s jablkami namáčaných do karamelu, možno dokonca, ako je zvykom v Smallburrow, nad bielou čiapočkou vychladeného piva. Ale dozaista nepatril k tým, ktorí by vystrájali ako táto zlatovlasá Pelominka. Ale okrem toho bolo aj zvykom, že sa tu poznal každý s každým, nehovoriac o tom, že sa mená a klebety preberali bez bázne a hany. Čokoľvek ste spravili, ba dokonca i keď ste si nezaliali zavčas rána záhradu, určite sa vám to do konca dňa donesie do uší. Preto vedela aspoň meno tohoto Pelomina v najlepších rokoch.
"Dlho som ich nevidela, popravde, ale čo som počula, vodí sa im dobre. Varma je furt nevydatá a každým dňom škaredšia, zbytok súrodencov rastie do krásy." Mimovoľne pokrčila ramenom ruky, ktorú mala prázdnu.
"Zaujala vás záhrada?" Spýtala sa s úsmevom na tvári a v duchu sa zasmiala nad tým, čo robilo jej pozemok skutočne úrodným.

Carond Brix

Poté, co Annelynne zmínila svojí zahrádku, Carond trošku zrudl a udělal krok vzad. Přitom podivně mával rukama a kroutil hlavou. "Já jen.. Jen jsem se díval!" Vykřikoval, jako by právě obhajoval sebe po tom, co ho někdo odhalil při šmírování nějaké ženy! Carond byl totiž zvláštní Pelomin. Miloval zahrádky a bral je trochu jinak, než jiní občané Smallburrow; pochopil otázku Annelynne jinak, než byla myšlená. Rychle se otočil a dal se na ústup. Ještě zamával na Annelynne a zakřičel něco jako, že musí do práce. Mířil přímo do centra města, kde měl dům starosta, což byl Carondův příbuzný - strýc. To nebylo moc dobré, protože Carondův strýc miloval peníze a nerad je dával. Zaúkoloval Caronda, aby mu pečoval o zahrádku, ale moc mu za to neplatil. Bylo to od něj hnusné a ještě k tomu to jeho vymlouvání! Říkal, že jsou příbuzní, tak mu to může zaplatit kdykoliv. Carond ho neměl rád, ale nikdo jiný teď neměl zájem o jeho služby. A práce je práce...

Lynne Chantee

Trhlo ňou, keď na ňu Carond zvýšil hlas. Bola zvyknutá, ťa na ňu pokrikujú starí pelomini v putikách, nie uprostred ulice... Teda, pokiaľ im práve neukradlá koláč, čo sa chladil na okne, alebo nebodaj neučila malé pelomínčatá neslušným riekankám a pesničkám. Od Caronda to však uprostred rána nečakala. Nemal zlú povesť, narozdiel od nej. Jeho hlas bol pre Lynne ako búšenie trpaslíčim kladivom o jej hlavu a kŕčovito zvráštila tvár. Vybrala sa ku studni na konci ulice, zatiaľ čo zmätene krútila hlavou nad jeho reakciou. Keďže pridala do svižného kroku, len aby čo najskôr bola zo slnka preč, prišla domov s plným vedrom vcelku rýchlo. Hltavo sa napila, ako keby to bol najbožskejší nektár priamo zo stolu všetkých božstiev a spokojne sa usadila do stoličky v kuchyni... Ale čo s načatím dneškom, keď už tak neradostne vstala pred poludním? Ak by sa našla nejaká prácička, tak jedine večer pri pinte čierneho chladeného piva... Nikdy nie je zvyknutá takto zavčas vstávať. Prstami prešla ofinou, ťažko povzdychnpúc.

Carond prechádzal centrom mesta. Počul zvyčajný ruch, i keď zatial nebol taký silný ako na obed alebo večer, pár pozdravov na jeho adresu, a tak ďalej. Bol vážne krásny deň. Konečne dorazil k domu jeho strýka, starostu, Traleloa Brixa. Bol to najväčší dom v meste a aj najkrajší, so samými modernými vymoženosťami, dokonca odtokom...

Lynne medzi tým z pohody vyrušilo akési klopanie na dvere.

Lynne~

Z myšlienok nad tým, ako stráviť takéto unavené predpoludnie ju zobudilo klopanie. Kto to len mohol byť, takto zavčas rána? V iných prípadoch, pokiaľ by ešte bola v posteli a spokojne odchrapkávala preflámovanú noc z Hostinca u Striebrodraka, neželaného návštevníka by čakal neblahý osud. Teraz však energicky vyskočila zo stoličky v nádeji, že návšteva vyplní jej čas. Ešte predtým, než otvorila, obzrela sa v zrkadle pri dverách a upravila si zlatisté kadere. Zvyk železná košeľa.

Carond

Smutně vzdychl, když viděl dům svého strýce. Mohl si dovolit takový přepych a stejně Carondovi platil minimum, které mu stačilo tak akorát na to, aby se mohl uživit a dát něco rodičům. Kdyby aspoň ostatní sourozenci dělali něco pro rodinu, ale proč, že jo! Mají Caronda, který to milerád udělá za ně. Sobečtí bastardi to byli - vždycky. A vždycky budou. Jak mohl být ze stejné krve jako oni? Byl vůbec jejich pravý bratr? Někdy by si určitě přál, aby nebyl. Pcha. No, vraťme se ale tam, kde jsme před chvíli skončili a odběhli od tématu! Carond tedy vešel do strýcova domu. Od té doby, co tu pracoval, u sebe nosil klíč. "Strýčku?" Zakřičel. "To jsem já. Carond. Přišel jsem do práce." Dal o sobě tedy vědět.

Ahoj Carond! ozval sa známy ženský hlas. Bola to Gentranda, Traleloova žena. Bola v kuchyni a práve pripravovala raňajky.
Tvoj strýček ešte spí, ako vždy. mierne si povzdychla. Dal by si si zatial niečo na pitie alebo jedenie? spýtala sa.
Carond si mohol všimnuť, že má mierne strápený výraz.

Dobrý deň, vzácna pani! privítal Lynne podlízavý hlas. Bol to starý známy Redator, podomový obchodník so zmiešaným tovarom známy svojou otravnou neodbytnosťou.
Mám kopu vecí, vzácnych vecí, za skvelé ceny, neodoláte, neodoláte! dušoval sa a hned strkal Lynne pod nos nejaké hrnčeky. Dal nenápadne nohu do dverí, aby mu Lynne nezabuchla dvere pred nosom.